Albion se noří do čím dál ponuřejší mlhy. Dohoda o odchodu z Evropské unie, která by pro zemi mohla být alespoň v jistých ohledech výhodná, se po salzburském jednání zdá být ztracena v nedohlednu. 29. březen 2019, kdy má Británie z EU oficiálně vystoupit, se přitom blíží mílovými (neplést s kilometrovými!) kroky. Arogance, jakou britský establishment při jednáních předvádí v čase, kdy se rozhoduje o budoucnosti 66 miliónů Britů, je čím dál víc zarážející. Zdá se, že skutečný políček politici pocítí až poté, co zůstanou od evropského kontinentu odříznuti nadobro.
Theresa Mayová přivezla minulý týden na brexitová jednání do rakouského Salzburgu návrh, který počítal se zachováním volného pohybu zboží ve smyslu jednotné standardizace a se zrušením volného pohybu osob. Clo na zboží vstupující do Unie přes Británii měli Britové vybírat za evropskou sedmadvacítku.
Návrh byl dle očekávání unijními zástupci rychle smeten se stolu. Uspořádání by značně podkopalo princip evropského jednotného trhu a do ostatních členských zemí by mohlo vyslat klamný signál, že si snad zbylí mušketýři mohou vyjednat nějaký ten ústupek z povinností také.
Evropská unie navíc stále stojí pevně za Irskem, které odmítá obnovení pevné hranice se Severním Irskem. Vzhledem k tomu, že musí brexitovou dohodu nakonec odsouhlasit rada jednohlasně, bez podpory někdejšího keltského tygra se Mayová z komplikované situace nedostane.
Mayová zkouší blafovat
Doma na ni přitom tlačí jak vlastní strana, jejíž podstatná část si přeje tvrdý brexit v podobě uzavření dohody o volném obchodu po vzoru CETA, tak severoirští unionisté (DUP), na jejichž hlasech vláda Mayové stojí a padá a kteří naopak nechtějí slyšet o tvrdé hranici v Irském moři.
Téměř by se chtělo lakonicky konstatovat: „Šach mat.“ Theresa Mayová se ovšem po návratu ze Salzburgu pokusila zablafovat. Místo aby sebrala všechny síly a pokusila se konzervativce sjednotit apelem na vážnost situace, vyzvala v nebývale ostrém projevu Evropskou unii, aby nyní přednesla návrh na ustavení nových vztahů ona.
Těžko říct, zda se snažila svou slavnou předchůdkyni z Downing Street 10 napodobit vědomě, nebo byl těžko uvěřitelný výstup dokazující neschopnost pragmatického zhodnocení situace z premiérčina vlastního repertoáru. Jasné nicméně je, že eso v rukávu Británii žádný Harry Potter nepřičaruje.
Paradoxy
Britové mohou nakrásně dál tvrdit, že pro ně „no deal“ není problém a že Evropě 29. března příštího roku řeknou s klidným srdcem sbohem. Není to ale pravda. Analýzy odhadují, že se ekonomika propadne o 2 až 6 procent v případě podepsání dohody o volném obchodu. V případě žádné dohody důsledky už raději nikdo ani nedomýšlí.
Nezodpovědnost britského establishmentu dohnala Británii k vypsání referenda o brexitu, následnému bezostyšnému vedení lživé a nebezpečné kampaně a nakonec i k nynější situaci, kdy bezradně dřepí nad propastí a přemýšlí, jak je hluboká a jak moc bude pád do ní bolet.
Fakt, že tomuto smutnému výjevu přihlíží z bezpečné vzdálenosti Irsko, které se pod britským jhem sklánělo po staletí, a celému smutečnímu procesí předsedá bývalý premiér Poláků, kvůli kterým tolik Britů hlasovalo pro brexit, jednoho na moment prostě musí škodolibě zahřát u srdce.
Nová doba
Časy se změnily. Úředním jazykem Evropské unie sice je angličtina, Britové už ale dávno neurčují běh evropských, natož pak světových dějin. Namísto toho jsme dospěli do bodu, kdy i bývalý malíř komínů a prodavač bulek (Donald Tusk) může postavit do latě britskou premiérku a nestydět se přitom za svůj východoevropský přízvuk. Militantní odpůrci vztahování se k národnostním státům jistě odpustí.
Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli brexit oslavovat. Naopak. Ztratit bezprostřední kontakt nejen s tak velkou ekonomikou, ale také kulturním gigantem bude ke škodě všech Evropanů. Zbývá doufat, že zkušenost brexitu dá v Británii zrodit politickým elitám, které budou vlastní zemi i sjednocené Evropě sloužit lépe.
