Vůči prostředkům a cílům „nepolitické politiky“ Andreje Babiše s jeho suverénním (protestním) ziskem se totiž naši staří političtí profesionálové neumějí vymezit. Buď proto, že jim z toho tryská profit, anebo že jsou jednoduše proti jeho neoficiálnímu hlasovacímu soukolí, perfektnímu marketingu a analytice bezbranní. V trouchnivé opozici je nejpatrnější Fialova ODS, jež (se) zkouší děsit neuvěřitelně směšným plakátem „Bolševická vládo, Praha není stádo!“, na němž je asi nejatraktivnější, že se rýmuje.
Žinantní ideologická veteš strašení komunisty přitom propastně kontrastuje s faktem, že KSČM léta letoucí jedná s neideologickou pragmatičností. Ani při likvidaci Pocheho nominace neučinila jinak. Přidala se na prezidentovu stranu, jelikož vedení má f(F)ilipa a ví přesně, odkud a kam fouká vítr. Z prezidentem pevně svíraných mocenských otěží. Proč by si tudíž nepřisadili ke svým formálně stupňovým požadavkům na kabinet, když každým takovým počinem potěší Hrad, a znovu podtrhnout konec starých časů. Pád jejich nulového koaličního potenciálu.
Ani další tažný kůň ve spřežení, velkopodnikatel Babiš, nezaostává. Páně Zemanovým egoistickým rozmarům se necuká, neboť když už je holt „pouze“ druhým nejbohatším v Česku, bude aspoň prvním ve vládě. Ta představa (současně výhodná ekonomicky) ho bezesporu naplňuje, a tak to musí ještě chvíli vydržet. Pocheho hladce směnil za křeslo premiéra. Byť je vedle toho jasné, že vyfabulovaná „kauza Poche“ rozhojnila prezidentův vliv v sociální demokracii. Expředseda ČSSD si až požitkářsky užívá, jak se jím zbudovaná struktura proměnila z titána ve věchýtek. V otloukánka, v jehož řadách pohořeli „zrádci“ Otce zakladatele. Obešel se nakonec i bez nich, uchvátil nejvíce ze všech a teď jim dává ránu z (ne)milosti. Adepta na ministra zahraničí sice milostivě přijal, nechal si holdovat a „políbit prsten“, leč pak jeho mluvčí Ovčáček tweetoval ponižující vzkaz, že z morálních důvodů není možná!
Nebyla to přitom zdaleka jediná exekutivní figurka, jíž ruku v ruce se stíhaným Babišem hlava státu odstranila, aby národu po tisící ukázala své politické nadání či odvahu se mstít. Jenže žádná nebyla ve své bezvýznamnosti tak významná. Sociáldemokraté se vnitřní rozpolceností zamotali do problémů, z nichž není úniku. Jako moucha v pavoučí síti, co se každým novým pohybem jen víc a víc vplétá do osidel. I kdyby nakrásně teď přece odešli do opozice, nepomůže to už ani jejich „podzimním“ senátorům nebo zastupitelům. Stal se z nich kanónenfutr, jenž čelí palbě ze všech stran. A nejmohutnější od voličů!
