Poslanecká sněmovna se bude v následujících týdnech zabývat hned dvěma různými návrhy na zavedení referenda v České republice. Ty se od sebe liší jednak v počtu podpisů, které by byly pro jeho vyvolání nutné a tím, o čem by mohli občané rozhodovat a o čem již ne.
Poslankyně za ANO (a bývalá ministryně spravedlnosti) Helena Válková v jedné z debat prohlásila, že Češi jsou „stejně chytří a zodpovědní jako Rakušané či Švýcaři“ a tudíž by možnost rozhodovat v referendu měli dostat. Já si myslím úplný opak a poněkud se obávám toho, jaké nesmysly by byla část našeho národa (ta takřka apolitická, ale o to více manipulovatelná) schopna schválit.
Vyjádření poslankyně Válkové reagovalo na výsledek víkendového hlasování ve Švýcarsku, v němž občané této alpské země poměrně velkou většinou odmítli návrh na zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi.
Referenda se ve Švýcarsku konají poměrně často a tato země je již jimi proslulá. Každý, kdo chce švýcarský model (anebo jeho určitou modifikaci) zavést i v jiné zemi, se ohání právě tím, jak to v zemi helvétského kříže všechno funguje a že švýcarské demokracii a její pověsti ve světě referenda a aktivní politická kooperace občanů nijak neškodí.
Hlavní vadou na kráse těchto řečí je však samotný fakt, že Švýcarsko je unikátem. Ba co více, je unikátem neopakovatelným a nepřenositelným. Je to dáno historickou tradicí zdejšího specifického politického systému tvořenou stovkami let. Tamní lidé jsou zde zkrátka jinačí. Jsou pyšní na to, jaká jejich země je, dělají vše pro dobro, výjimečnost a blahobyt svého státu. Nasvědčují tomu i výsledky mnohých dalších referend z minulosti. V nich Švýcaři například odmítli vyšší daň pro bohaté, minimální mzdu, zkrácení doby životnosti jaderných elektráren, garantovaný příjem či platový strop pro manažery.
Nyní se přenesme do České republiky a položme si otázku, jak by asi taková referenda dopadla u nás? Koncesionářské poplatky by byly zrušeny, bohatí by platili daně jako mourovatí, minimální mzda by byla na dvojnásobné úrovni proti současnému stavu a tak dále. Nebo by to snad bylo jinak? Jasně, i ve Švýcarsku hlasovaly stovky tisíc lidí pro návrhy jednotlivých referend, ale většina přesto rozhodla, že některé věci zkrátka nařídit nelze a že člověk, který je přínosem pro firmu i pro celou ekonomiku má mít zkrátka takový příjem, který mu představenstvo či správní rada v daném podniku odhlasují. Troufnu si tipnout, že v České republice by většina lidí rozhodla úplně jinak.
Česká republika je parlamentní demokracií s dominantní rolí Poslanecké sněmovny, do níž si volí lidé své zástupce, která schvaluje státní rozpočet a vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě. Ve sněmovně sedí zástupci lidí, kteří mají vykonávat jejich vůli hlasováním pro to či ono. Mají se v ní zhádat nad návrhy zákonů a pak se nějak domluvit. A tak se tomu i děje. Jakýkoliv prvek další demokracie působí v systému jako dynamit. Stačí jen pozorovat kroky a „dílo“ přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana.
Hlavním argumentem proti zavedení referenda je (bohužel) stále nízké politické a společenské povědomí a znalosti nemalé části zdejších lidí. Mnoha věcem nerozumí (pozor, to není žádný hřích, ale konstatování faktu), jsou snadno ovlivnitelní davem nebo silným vůdcem (u kterého však nekontrolují, zda mluví pravdu či si nevymýšlí) a o věci kolem sebe se nezajímají. Poté však sáhnou po prvním a jednoduchém řešení, které je po ruce. Po řešení, které označí viníka či příčinu, do hloubky a po detailech se nikdo nepídí. Jednotlivé potenciální návrhy referend tu pak mohou udělat z politických i ekonomických vazeb a zákonitostí pořádnou kůlničku na dříví. Každý volič se totiž bude vyjadřovat spíš skrze svoji peněženku, lednici či profesní kariéru, ale bez jakékoliv schopnosti vidět vše v celku a s potřebným odstupem.
Jsem zastáncem názoru, že referendum chtějí pouze takové politické síly, které samy o sobě své názory neprosadí a potřebují ovladatelnou masu jako beranidlo, kterými prorazí tam, na co jejich reálná politická síla nestačí. Pro dosažení svého se nerozpakují ničeho, překrucování fakt či vymýšlení, jednoduchého nálepkování či vyvolávání těch nejnižších emocí. Česká republika není na referendum ještě dostatečně politicky zralá. Potřebuje ještě několik volebních období, aby se rozkymácené stranické a názorové kyvadlo ustálilo do jasně vymezené výseče. Do té doby si musíme vystačit s tím, co v politice máme, anebo doufat, že do ní vstoupí nové tváře, které věci změní k lepšímu. Bude však platit, že se tak stan jen na parlamentní a vládní půdě.
