Každá desátá Češka zažila znásilnění. Většina obětí nejde na policii. Dobře známá fakta, jejichž příčinu bychom mohli najít paradoxně v učebnici pro policisty. Na Facebooku se objevila vyfocená stránka z knihy Kriminologie, konkrétně z kapitoly o sexuálním násilí. Z ní vyplývá, že neexistuje typ znásilnění, na kterém by se oběť alespoň z části nepodílela. Ano, čtete dobře, polehčující okolností může být například krátká sukně.
Slyšeli jste už někdy pojmy „podíl oběti na znásilnění“ nebo „nezvládnutí pohlavního pudu mužem“? Ve čtvrtém vydání učebnice s názvem Kriminologie jimi autoři obhajují pachatele znásilnění. Odkazují při toąm na zkušeného kriminalistu Jana Chmelíka.
V popisu knihy na webu vydavatelství stojí, že „učebnice zpracovaná týmem předních českých kriminologů a univerzitních pedagogů je určena především studentům právnických fakult a Policejní akademie ČR. S ohledem na nové poznatky však přináší zásadní informace i pro širší odbornou veřejnost.“ To ale není příliš přesné, učebnice ve skutečnosti přináší naprosto zásadní informace pro každého.
Opilost omlouvá
V bodě „podíl oběti na vině“ v kapitole „sexuální násilí“ se například píše: „Jedná se o provokující jednání ze strany obětí, tedy žen, které svou koketností, vtíravostí, vyzývavostí, obnažováním částí těla apod. vyprovokují v muži, často záměrně, touhu po sexu. Bezprostřední příčinou znásilnění je pak nezvládnutí pohlavního pudu mužem, který se uchyluje k násilnému vynucení pohlavního styku.“
Aha. Čili pachatelé znásilnění jsou často vlastně jen do těžké situace zahnaní jedinci ovládaní všemocným pudem, kteří nakonec zas tak špatní nejsou. A kdy ještě násilník za čin až tolik nemůže? Třeba v opilosti. U bodu „nízký podíl viny agresora“ se jako další příklad, kdy se na činu muž podílí jen částečně, uvádí „jednání pod vlivem alkoholu či jiné psychotropní látky“, kdy je „snížena jeho ovládací schopnost“.
Popsané příklady mají být Chmelíkem, o kterého se autoři opírají, definovány jako „typické situace sexuálního násilí, které bývají u znásilnění podstatným prvkem trestného činu“. V učebnici, ze které se učí budoucí kriminalisté, se tedy ve zkratce píše, že za znásilnění typicky částečně nebo zcela může oběť, k sexu donucená žena.
Žena jako vadný výrobek
Dále se učebnice zmiňuje o případech „nadsazování následků“, kdy má mít opět „určitý podíl viny i oběť“. Jmenují se zde případy, kdy „poškození oběti je minimální“, případně má tvrzení o znásilnění sloužit k „ospravedlnění ženy před manželem“. O znásilněné ženě autoři píší, jako kdyby šlo o poškozený spotřebič z e-shopu, za který při minimálním poškození nedostanete zpátky peníze.
Při četbě těchto řádků bychom se měli přestat divit, že je u nás každoročně znásilněno 12 tisíc žen a celkově jich má zážitek sexuálního obtěžování téměř milion (podle hojně citovaného výzkumu agentury Focus). A jestli se má jít vyděšená oběť sexuálního násilí posadit před uniformované chlapíky, kteří se jí začnou ptát, zda násilníka nějak neprovokovala, a místo pomoci budou zkoumat míru jejího poškození, nelze se takovým ženám divit, že radši zůstanou doma.
Zkusme si situaci představit naopak. Co kdyby se v některém z blízkých obětí sexuálního násilí probudil například rodičovský pud a uchýlil by se ke zmlácení autorů učebnice? Musel by se předtím opít, pak by bylo vše v pořádku. Provokace je zde přímo ukázková, podíl viny oběti zásadní. Na policii by se nad tím pousmáli.
