Klíčovým problémem emigrace do Evropy je postoj Turecka. Dohoda, kterou s ním uzavřela Evropská unie, je mincí o dvou stranách.
Nikdo nemůže rozumně popřít, že dohoda s Tureckem se zdá být účinná, protože počet imigrantů do Evropy ze Sýrie radikálně klesl. Není to jenom díky uzavření takzvané balkánské cesty, ale dá se celkem prokázat, že výrazně klesl i počet lidí, kteří přistávají u řeckých břehů a na cestu se vydali z Turecka.
Tou negativní stránkou je, že je to turecký prezident Erdoğan, kdo má prst na spoušti, a že je pro něj snadné Evropskou unii vydírat. To je ovšem evropský problém, který pochází z toho, že Turecko by bylo normálně bezvýznamnou zemí, jenomže tato země má významnou geografickou polohu a těžko se bez ní něco dělá.
Je dobré se tady zastavit u jednoho klíčového tvrzení, totiž že Turecko je takzvanou „první bezpečnou zemí“, a tudíž by uprchlíci podle mezinárodního práva měli zůstat tam a o azyl žádat tamtéž. Považovat ale Turecko za bezpečnou zemi pro uprchlíky je velmi pochybné a lze uvést konkrétní námitky.
Jak v dubnu osvětlil výzkum, který Amnesty International provedla v hraničních provinciích na jihu Turecka, „turecké orgány shromažďují skupiny, každá čítající okolo sto mužů, žen a dětí, a vyhošťují je do Sýrie. Tyto praktiky začaly již v polovině ledna, od tohoto období jsou další a další uprchlíci vyhošťováni téměř každý den.“
Amnesty International zjistila, že v jednom z případů jde o násilnou deportaci tří malých dětí do Sýrie bez jejich rodičů, také popisuje případ deportované těhotné ženy v osmém měsíci. Podobných případů je řada.
“Způsob a míra vyhošťování uprchlíků je opravdu šokující, Turecko by s tím mělo okamžitě přestat,” upozornil John Dalhuisen, ředitel Amnesty International pro Evropu a střední Asii.
„Mnozí z navrátivších jsou pravděpodobně neregistrovaní syrští uprchlíci, ale Amnesty International taktéž zdokumentovala případy, kdy byli vyhoštěni i uprchlíci, kteří se zaregistrovali, avšak v momentě zadržení u sebe neměli potřebné doklady… Registrace je nutnou podmínkou k získání přístupu k základním službám. V Gaziantepu se Amnesty setkala s chlapcem, jehož zdravotní stav vyžadoval akutní chirurgický zákrok, přičemž mu úřady nedovolily se zaregistrovat, a tudíž mu zamezily přístup k lékařské péči. Dle dalších Syřanů v hraniční provincii Hatay byli někteří uprchlíci, pokoušející se zaregistrovat se, zadrženi a násilně přesunuti.“
V oblasti do dvaceti kilometrů od tureckých hranic se nachází na dvě stě tisíc lidí uprchlých před válkou. Podmínky v uprchlických táborech jsou úděsné, lidé nemají přístup k pitné vodě a hygienickým zařízením. „Jeden z uprchlíků také zmínil, že zde existuje riziko únosu za výkupné.“
Kdo nechce tyto skutečnosti vidět, najde si samozřejmě nějakou výmluvu. Třeba prohlásí, že svědectví Amnesty International není důvěryhodné a je to prouprchlická propaganda, nebo řekne, že v Sýrii koneckonců není tak zle a lidé tam mohli zůstat a s puškou v ruce bránit své domovy. S argumenty tohoto typu se nedá nic dělat.
Otázka je, co by teď měla dělat Evropská unie, která potřebuje snížit počet přicházejících uprchlíků, ale současně by neměla donekonečna předstírat, že nevidí turecké řádění. K vlastnostem tureckého režimu patří, že se chová dosti brutálně ke kdekomu, od Evropy po Kurdy a uprchlíky, samozřejmě také k vlastním občanům.
Jediné skutečné řešení, totiž stabilizace Sýrie (a samozřejmě také Libye), je v nedohlednu a vyžadovalo by velkou vojenskou akci Západu, k jaké se nikdo nechce odhodlat. Velké zahraniční vojenské intervence jsou značně nepopulární a určitě by se našla celá řada lidí, kteří to sice schválí Rusku, ale pokud by se k tomu odhodlal Západ, mluvilo by se o imperialismu, kolonialismu, zájmech vojensko-průmyslového komplexu a tak dále. Pokud ale bude Turecko i nadále první „nebezpečnou zemí“ za hranicemi Evropy, stejně k tomu bude muset dojít. Čím dříve, tím lépe.
