„Zemři, černý muži,“ zatweetoval Japonec na adresu brazilského fotbalisty, působícího v tamní lize. Zemi vycházejícího slunce (jak by neotřele řekl sportovní komentátor) teď pustoší slušný mediální skandál. Brazilec se dožaduje omluvy. I u nás se ochladilo. Sezóna rasismu je tu. Ve Slavíku boduje náckovský Ortel a pořadatelé soutěže, stejně jako televize, která to celé vysílá, nepovažují za nutné distancovat se od jedu, který skupina vypouští do éteru. Prezident si klidně vystoupí na manifestaci pracujících vedle odiózního charakteru, který se už vidí v parlamentu.
Vládne podezření, že značná část národa, ne-li dokonce většina, rasistické názory sdílí v duši, když ne na Facebooku. Na elektronické zdi, která nás obklopuje, se objevují výroky, které by si dřív jejich proponenti netroufli vyslovit.
Jako dítě pražské Libně si o naladění většiny nedělám iluze. Nemyslím Libeň na hrázi věčnosti, ono hrabalovské a boudníkovské místo, které nikdy neexistovalo. Myslím reálnou dělnickou periférii, kde to bylo na české poměry vždycky „trochu drsný“. Bylo tam i za komunismu dost romských rodin s dětmi, které občas chodily k nám do třídy, než je systém poslal do „zvláštní školy.“ V normálních třídách se udrželi jen ti nejtalentovanější.
S Romy, kterým jsme tehdy pochopitelně říkali cikáni, cigoši a cikorky a oni nám gadžové a sobě more, jsme měli rozsáhlé zkušenosti. Věděli jsme, kdo je dobrý na levém křídle a komu je třeba při hokeji s míčkem nasadit tréninkové betony. Někteří se vyznačovali velkým smyslem pro stabilitu: kamarád Štefan, jehož jsem znal z hokeje, na mě čekal ve druhé třídě, když jsem do ní postoupil z první, a tak se mu v ní zalíbilo, že tam byl ještě v době, když jsem šel do páté. Věděli jsme, kdo je mezi Romy kápo a na koho se odvolat, když nás v noci po návštěvě baru obestoupí skupina našich „Italů“ s nehezkými úmysly.
Nikdy jsem si rasové soužití nebarvil narůžovo. Přesto si vybavuju hodně divný pocit, když se na dveřích našeho domu objevil nápis křídou: Cikáni do plinu! Bylo mi dvanáct a rozhodl jsem se ho nebrat vážně. Řeči se vedou. Podobný pocit mám, když dnes na Spartě slyším pokřik Jude Slavie! I tam si říkám, řeči se vedou.
Každý, včetně černochů, máme uvnitř svého malého rasistu. Když občas vyskočí ven a zařve, ještě to neznamená, že se zítra postaví Osvětim a pozítří budou z Bubenského nádraží vypravovat transporty.
Když však prezident podpoří rasistu-islamofoba, když cenu dostanou náckovští muzikanti (to podstatné jméno je na rozdíl od přídavného myšleno jako nadsázka), když to televize jen tak pustí ven, jako kdyby si někdo ulevil, nejsou to jenom řeči, co se vedou.
Je to signál, že je něco zatraceně v nepořádku. Že by se ona část politické reprezentace, která se chce považovat za slušnou, měla konečně probudit. Jinak se bude podobat jezdci na tygru. I on si nalhává, že má situaci pod kontrolou.
