Nevyhrál výrazně nikdo. Volby jsou volby. A průzkumy jsou průzkumy. Toto je nejsilnější lekce z uplynulého francouzského víkendu, v němž v regionálních volbách fakticky nikdo nevyhrál, ale nikdo také neprohrál: Ani pravice, ani levice. Národovecká Národní fronta Marine Le Penové ale dosáhla historického výsledku – a nadále utváří svým uskupením politickou dynamiku současné Francie.
Každému jeho vítězství. Navzdory silným politickým výrokům, jichž se ihned po víkendových volbách dopouštěli různí političtí lídři, se na francouzské politické scéně jednoznačně odehrává proces, jenž definitivně etabluje až trojici stran: Dosud dominantní Socialistickou stranu (PS), alternativní opozici Svazu pro lidové hnutí (UMP) a částečně protisystémovou Národní frontu (FN). Sociolog Pascal Perrineau označil tento trend za „triangl“.
Departementální volby do 101 zastupitelstev měly ve hře 18 194 kandidátů. Proměny volebního modelu ve dvojkolovém většinovém systému vyvolávaly také dlouho obavy z neúčasti: Hlasující totiž často nevěděli, koho oproti volbám v roce 2011 mají (a hlavně kam) volit.
V tomto duchu v pozdních nočních hodinách na zpravodajském rádiu France Info také sociolog Perrineau, jinak i profesor na Science-Po v Paříži a specialista na volební systémy, analyzoval výsledky. Předvolební výzkumy se nepotvrdily, ať už se týká neúčasti, ani v odhadech samotných výsledků. Neúčast přesáhla 50 procent, pravice mírně posílila, levice nepropadla - a Národní fronta se nestala „první stranou Francie“.
Co z toho vlastně vyvodit?
Politické strany na pochodu
Prvním, kdo se v neděli 22. března nechal slyšet, byl premiér Manuel Valls, jenž výsledky své strany, a potažmo celé levice, označil za „ctihodné“. „Když Francouze mobilizujete, jde to,“ řekl. On ale mobilizoval především proti Národní frontě, ve strachu, aby „nerozbila moji zemi“, v obavě z velké neúčasti, jež by posílala protestní hlasy. Premiér Valls neopomněl připomenout, že se Socialistické straně (PS) „dařilo lépe, než bylo očekáváno“. Skutečně? Výzkumy jí dávaly od 19 a 21 procent, dostala 22 procent (celá levice má 36 procent).
Socialisté ale ztratili po prvním kole až třetinu departementů, což je dáno nejen silně kritizovaným provozem současného kabinetu a prezidentským stylem Francoise Hollanda, ale i rozštěpením levice na několik proudů, z nichž část odešla z vlády a utvářela vlastní kandidátky s radikální levicí. Při pohledu na volební mapu se jeví výsledky mnohem lépe. Bude ale záležet na druhém kole, zda paradoxně -levice podpoří levici.
Sdružení pravicových stran na čele se Svazem pro lidové hnutí (UMP) Nicolase Sarkozyho ohlásilo vítězství. „Střídání je na pochodu a nic ho nezastaví!“ oznámil pateticky Sarkozy. „Budu i nadále pokračovat ve sjednocení a sdružování naší politické rodiny, což je mojí prioritou,“ vysvětlil a dodal: „Neboť tato jednota je v očích Francouzů předběžným předpokladem, abych zosobňovali republikánskou alternativu, již od nás s netrpělivostí očekávají.“
Bylo to první Sarkozyho vítězství po návratu, nikoliv ale očekávané „pěkné vítězství“, nýbrž „vítězství měkké“. Nebýt spojenectví s centristy ze Svazu demokratů a nezávislých a Demokratického hnutí, pokrylo by pouze „tvrdé jádro“ UMP. Pravice přitom rovněž zaznamenala ztráty. Ambice zvítězit v počtu 70 departementů se zdá být méně reálná, než před volbou.
Mimochodem - pochodové termíny ze slovníku vojenských povelů (oba, Valls i Sarkozy, použili ve francouzštině slovo „marcher“ - „pochodovat") – obvykle provázejí každé volby. Sarkozy, stejně jako Valls v uplynulých týdnech skutečně mobilizovali. A to zejména proti Národní frontě, jíž dávaly výzkumy veřejného mínění v odhadech dokonce kolem 29 až 33 procent - a tedy silné vítězství. Výsledek s odhadovou možností získání až pěti departmentů (sever, jih, východ Francie) se nyní redukuje na jeden, maximálně dva. Nakonec bylo procent jen 25 a bylo to druhé místo, což ale ve většinovém systému moc neznamená.
Předsedkyně Le Penová se ovšem snažila, navzdory již vytištěným plakátům („První strana Francie!“), jež musela vzápětí vyhodit – udržet bojovný tón, i když část jejího politického týmu neskrývala v kuloárech zklamání. Výsledky označila za „úspěch“, jímž došlo ke zničení „bipolarizace“ francouzského politického života. Strana, jež vyhrála naposledy evropské volby, skutečně posílila významně. A pokud někdo měl mluvit o „pochodu“, je to pochod Národní fronty. S odkazem na výsledky vzápětí vyzvala premiéra Vallse k odstoupení.
Ohradila se zároveň proti „špinavé a skandální kampani“, jež vůči ní vedla levice a pravice.
Neúprosná volební matematika
Volební matematika pro tento typ voleb – jež zahrnuje departementy složené z kantonů – není zdaleka tak snadná. Levice totiž, navzdory očekávání, se o vítězství s pravicí fakticky dělí. Národní fronta Le Penové, jíž dávaly výzkumy veřejného mínění dlouhodobě na uplynulou neděli volební triumf, sice oproti předpokladům nezvítězila, ve srovnání s těmi minulými kantonálními volbami posílila ovšem významně, z 15 na zmiňovaných 25 procent celkového počtu hlasů.
Do druhého kola jde pravice ve 821 kantonech, ztratila ale postup ve 262 kantonech. Socialisté a její spojenci mají ve hře 512 kantonů. Ztratili v prvním kole až 506 kantonů. Co je pozoruhodné, jsou nerozhodnuté kantony, z nichž Národní fronta jde do 1073 kantonů, tedy přibližně stejně jako socialisté a jejich spojenci.
Kdo bude volit koho?
Kruciální otázkou před druhým kolem, které se uskuteční 29. března, jsou takzvaná volební doporučení. Nicolas Sarkozy zopakoval to, co říkal už v nedávných doplňovacích volbách do departmentu v Doubs: Nevolte ani levici, ani frontisty. Nemá ale ve své straně tak silnou pozici, aby ho úplně poslechli všichni, zejména ne ti, kteří mají sklon vytvářet aliance s centristy.
V tomto duchu mluví i všichni socialisté, premiér Valls tomu říká „přehrada“ (barrage). Slovník vůči Národní frontě nabrousil v poslední době i kdejaký další socialista, ti ale mají sami problém s evropskými ekology, zvláště její představitelkou Cécile Duflotovou (odešla z Vallsovy vlády) a „levicí levice“ (což zahrnuje i komunisty). Roztříštěnost levice je o poznání větší, čímž nahrává Sarkozyho snahám mluvit jak ke svým stoupencům, zároveň ale i o „jednotě“ pravice a centristů.
Představa Marine Le Penové, jež mluví o tom, že „vytlačila socialisty“, se zatím nepotvrdila: Často to naopak vypadá, že se oni vytlačují sami jeden s druhým, a nepotřebují k tomu ani Marine, ani žádnou její „modrou vlnu“. Paradoxně se obávám, že se v poslední době stává Le Penová náhradním sjednotitelem nejen levice, ale i pravice, která jinak dříve rovněž nemanifestovala nijak zvlášť svoji jednotu.
Shrnuto a podtrženo: Na pochodu je stále Národní fronta Marine Le Penové. Pouze sýčkové na střechách ale tvrdí, že si to levice s pravicí objednala (a zaplatila), aby přišla dlouho očekávaná úleva. Druhé kolo ale ještě nenastalo. Úleva proto není na místě, neboť - jak se zpívá v té známé písni - „do zbraně občané".
