Prezident Miloš Zeman kromě svých výroků z poslední doby přilil olej do ohně doporučením finlandizace pro Ukrajinu. Z úst čelného představitele země, která sama zažila ruskou, přesněji řečeno sovětskou, okupaci, se taková rada těžce zkoušené a navzdory vyhlášenému příměří nadále občanskou válkou zmítané zemi může zdát, řečeno hodně diplomaticky, netaktní. Podívejme se ale na souvislosti, pak vidíme věci jinak.
Zamyslíme-li se ovšem nad hlubším významem slova finlandizace a zasadíme-li je do kontextu reálného stavu věcí, Zemanovo doporučení se dostane do zcela jiného světla.
Původ
Termín finlandizace se vžil pro proces, kdy se zpravidla menší (což však pro Ukrajinu, jež rozlohou předstihuje Francii, zrovna nesedí) a slabší stát vzdá jisté části vlastní suverenity a zvolí neutralitu jako formu, jak odradit mocnějšího souseda od toho, aby jej zahrnul do své sféry vlivu. Tento pojem se vžil pro vztahy Sovětského svazu a Finska po druhé světové válce.
Poučení ze dvou porážek
V průběhu druhé světové války země tisíců jezer dvakrát zkřížila zbraně s SSSR. Poprvé během zimní války (1939–1940), kdy za cenu mnoha lidských životů a citelných územních ztrát uhájila svou samostatnost, a podruhé v pokračovací válce (1941–1944), v níž se znova ocitla na straně poražených. Finský premiér a budoucí prezident Juho Kusti Paasikivi po porážce v listopadu 1944 až březnu 1946 opakovaně ujišťoval Kreml o rozhodnutí své vlasti nepodílet se na žádné iniciativě nepřátelsky namířené proti SSSR. Paasikiviho vláda se zavázala k hospodářské spolupráci se silným sousedem (zatímco v roce 1951 představoval zahraniční obchod se SSSR jen osm procent celkového obratu, v roce 1954 stoupl na pětinu) a poválečné Finsko se nepřipojilo k žádnému z politických, vojenských ani ekonomických bloků.
Výhodná neutralita
Kritikům zahraniční politiky země Suomi, jež byla opravdu velmi vstřícná vůči SSSR (v některých obdobích dokonce vstřícnější než například politika Jugoslávie či Rumunska), lze předložit víc než pádné argumenty. Je totiž vysoce pravděpodobné, že Paasikiviho linie, jak se tato politika ve Finsku oficiálně nazývala, umožnila uhájit zemi Kalevaly (národní epos země) nezávislost a záhy přinesla ovoce. Již v roce 1955, tedy před uplynutím platnosti Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Finskem a SSSR z 6. 4. 1948, uzavřené na deset let, navrhl SSSR Finsku, že upustí od pronájmu poloostrova Porkkala, jejž používal jako opěrný bod ve Finském zálivu výměnou za prodloužení smlouvy na dalších dvacet let.
Poražené Finsko tedy zůstalo ušetřeno sovětské okupace. Komunistická propaganda ráda vydávala Finsko za vzorný příklad spolupráce zemí s rozdílným společenským zřízením.„Aktivní“ neutralita ušetřila zemi tisíců jezer závodů ve zbrojení, jichž se účastnila Varšavská smlouva i NATO.
Pařížská mírová smlouva z 10. února 1947 Finské obranné síly značně omezovala, takže Suomi vydávalo na obranu mnohem míň než – rovněž neutrální – Švédsko. Finsko přitom zůstalo klasickou parlamentní demokracií západního typu. V roce 1955 se stalo členem Severské rady, založené o tři roky dříve. Přes dílčí krizová období zaznamenávalo v letech 1960 až 1975 velmi slušný hospodářský růst v průměru 4,5 % ročně. Finsku se podařilo vybudovat typicky skandinávský sociálně tržní model hospodářství se značným akcentem na sociální otázky. Tempa inflace a nezaměstnanost zůstávaly nižší než v mnoha ostatních západních zemích. Naopak Finsko těžce zasáhl rozpad SSSR, kde se nezaměstnanost krátkodobě vyšplhala až na dvacet procent.
Pokud by tedy prezidentem Zemanem doporučovaná finlandizace přinesla Ukrajině alespoň zčásti takové výsledky jako poválečnému Finsku, mohla by si tato nešťastná, zbídačená a rozhádaná země blahopřát.
