Bostonské události v podstatě odpovídají vzorci, který platil u útoků v londýnském metru. Útočníkem nebyl zarostlý mudžahedín importovaný z Arábie, ale dva v Americe naturalizovaní muslimové druhé generace. Kluci, pro které byl islám identitní berličkou.
Zdá se, že se tajné služby dokážou relativně úspěšně vypořádat s Al Kajdou přicházející nás zabíjet na našem teritoriu z tradičních bašt islamismu a islámského terorismu - Afgánistánu, Pákistánu, severní Afriky. Na našem vlastním euroatlantickém teritoriu však vyrůstá vlastně už druhá generace dětí z muslimských rodin, které žijí často v nuzných podmínkách a mezi dvěma kulturami. Kulturou hostitelské země a kulturou rodičů.
Díky často nízkému ekonomickému statutu rodin přistěhovalců nemají tihle kluci rovné podmínky ke startu - a saturaci identitních potřeb - v ekonomice hostitelské země, často jsou jednoduše chudí, a často nemají úspěch při integraci do vrstevnických skupin. Proto je potřeba vytvoření identity přihlášením se k nějaké subkultuře, víře či partě zcela přirozená, řada z těchto „našich“ muslimů je značně existenciálně deprivovaná. Anebo taky ne - mají jen těžkou pubertu, i když pocházejí z dobré a prosperující rodiny, a tak se potřebují chytnout nějaké ideje. Třeba islámu, ke kterému mají díky svý rodičům samozřejmě blízko. A islám sice není snášenlivý, ale vůbec není hloupý - takže Korán dokáže oslovit nejen asociály z nejnižších vrstev, ale i vysokoškolsky vzdělané lidi v identitní krizi.
Jde o velmi podobný - i když tam jde téměř výhradně o nejnižší vrstvy většinové společnosti - proces, jakým se u nás líhnou neonacisté. Také identitní krize, ale tam jde až na úplné výjimky o těžké deprivanty, neonacismus je příliš primitivní, aby zaujal někoho jen trochu inteligentního.
Když se mladý člověk přihlásí ke gothic punkerům, posthippies či technařům, možná si trochu poškodí játra, ale nikoho nezabije. Pokud se identitní vzpourou mladého deprivovaného kluka z muslimské - třeba pouze formálně - rodiny beze stop fanatismu stane islám, vyhledá si pochopitelně jeho současné nejagresivnější, nejbrutálnější a také na internetu snadno dohledatelné ideje. Jako ta propagační videa islámských radikálů, která si jeden z bostonských atentátníků dával na facebookovský profil. Pak stačí, aby si přečetl pár veršů Koránu, jak se mají zabíjet nevěřící, poslechl si pár kázání nějakého extremistického mully, kterých je v Londýně i v USA pořád ještě dost, a jde zabíjet.
Tato naše vnitřní Al Kajda je zpravodajsky téměř nezachytitelná, protože vzniká lokálně v malé skupině, či jako iniciativa jednotlivce. Takže podobných útoků jako v Bostonu bude přibývat. Pokud ale posuzujeme islám jako ideologii, měli bychom vždy mít na mysli, že kdyby se ti kluci, co zabíjeli v Bostonu, dali ke katolíkům, židům, zenbuddhistům, jehovistům, hinduistům či animistům, tak by ten osmiletý chlapec, kterého u cíle maratónu zabili, ještě žil.
