Premiér a šéf ODS Petr Nečas jistě nemá příliš důvodů k radosti. Jako premiér nese zodpovědnost za státní makroekonomická data, která nás po třech letech jeho premiérování řadí stále více k Jihoevropanům, před nimiž nás chtěl před volbami chránit. Navíc se zdá, že jím (téměř) vedené vládě už důvěřují snad jen členové vládních ODS a TOP 09. Partu LIDEM nepočítám, ta žádné členy nemá.
Moc optimismu Nečasovi (tedy pokud není masochista víc, než u premiéra chceme) nedopřává ani ODS: deset procent volebních preferencí, již straně přisuzují některé průzkumy, z ní dělá nové Věci veřejné, takže de facto mrtvou partaj. Vlastně si vůbec nejsem jistý, jestli premiér ještě děkuje za každé nové ráno, kdy zůstává šéfem toho všeho. Něco empatického ve mně mi říká, že ne.
Podle jeho stále uštvanějšího a zoufalejšího výrazu na veřejných vystoupeních mě napadá, že si ve skutečnosti nic nepřeje víc, než aby konečně ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba začal být fakt zlý, jak to slíbil na posledním kongresu ODS, aby vyrazil vzhůru a celé to konečně převzal. Ostatně nic nejde tomuto malému rtuťovitému muži, co nezdraví lidi ve výtahu, líp než právě krizový management; jeho několikaleté působení v jihočeské ODS nebylo nic jiného než permanentní krizí.
Premiér a šéf strany, která ještě nedávno vyhrála rekordně volby, ale nemá v lidech budit dojem člověka, jehož vedou k šibenici. Kvůli tomu si můžeme pustit film s Otou Sklenčkou. Navíc co jiného než buzení správného dojmu je moderní mediální politika, jíž diktují obrázky z televize a virální videa na webu? Podívejte se třeba na Jiřího Paroubka, velmistra falešných dojmů: poté, co hanebně puknul v loňských volbách, označil mizerný výsledek za vcelku slušný začátek. Tomu říkám virál!
A Nečas? Při návštěvě šéfa Evropské komise Josého Barrosa v Praze se zase zmohl pouze na svůj ohraný fetiš „odpovědné fiskální politiky“, která podle jeho slov musí zůstat „komponentou vlády“. Komponentou vlády? A sakra: kdy i Nečas, v civilu fyzik, pochopí, že většina voličů nejsou fyzikové, ale obyčejní lidé, z nichž jich stále více nemá práci? Zatímco zbytek stále méně utrácí, protože se bojí, že i oni budou už brzy bez práce? Miroslav Kalousek jim, , jak se zdá, moc nepomůže.
Podívejte se, jak k lidem mluví i v krizi či recesi americký prezident Barack Obama, britský premiér David Cameron nebo německá kancléřka Angela Merkelová. Ani oni voličům nemalují lacině líbivé obrazy; taky k nim ale nemluví, jako by druhý den měly svět zasáhnout všechny apokalypsy Petra Hájka. Na rozdíl od Nečase vědí, že lidé v životě nepotřebují komponenty, ale naději. Tou ovšem není tříprocentní schodek státního rozpočtu. Nadějí rozumíme, že nebude stále hůř, že jednou týdně uvidíme na ČT Miroslava Donutila a že i tahle vláda ví, co dělá. Nebo že ještě umí aspoň vzbudit dojem, že ví, co dělá. Jenže když vidíte Nečase, nemáte ani dojem. Či spíš máte dojem, že…
