Škodlivost kouření není jen věcí kuřáka, ale všech v jeho okolí.
Vážený pane doktore,
všichni mí známí-nekuřáci jsou pro zákaz kouření v restauracích a těší se, že se snad někdy konečně dočkají toho, co je samozřejmé ve většině Evropy, pouze kuřáci na to nadávají. Ale v různých dopisech redakcím (naposledy i nový příspěvek v RX) a v diskusích čteme často: „Ačkoliv jsem nekuřák, myslím, že …,“ a následuje obhajoba kouření všude možně, bez jakéhokoliv uvažování o ohleduplnosti k ostatním. Myslíte, že tyto příspěvky píší ve skutečnosti kuřáci? Je to jev normální, nebo kouření je specifické tím, že vytváří ze slušných lidí bezohledné jedince?
S pozdravem
Jiří Macek, Praha
Význam a hodnota kouření, jakož i jejich znaménko se v dějinách proměňují. Začneme-li rovnou od francouzského diplomata a učence Jeana Nicota (odtud nikotin), který roku 1559 přivezl tabák z Portugalska do Francie (odtud se rozšířil do Anglie a dál po Evropě), spatříme posléze oblasti a období zákazů a prokletí tabáku jako nemorálního zla (papež Urban VI. roku 1590 či moskevský patriarcha roku 1634), ale i lukrativního byznysu, jenž se rozvinul v Anglii v 17. století, a doporučení tabáku jako medicíny, která léčí všemožné neduhy. Tabákem se obalovaly rány, tabák se žvýkal jako analgetikum. Věřilo se, že léčí prakticky vše od záduchy až po rakovinu (!). Někteří doporučovali poddaným kouřit jako součást předcházení chorobám. Reklama se ještě v polovině 20. století chlubila tím, že lékaři většinou kouří camelky. V 60. letech se ovšem začaly objevovat důkazy o škodlivosti kouření, což postupně vedlo ke stupňujícím se restrikcím, zejména k omezení reklamy a k varovným hláškám na cigaretách, zprvu v USA a v Anglii, později i jinde v rozvinutém světě. Od 80. let jsme pak svědky postupného omezování kouření ve veřejném prostoru a rozšiřování platnosti zákazů (divadla, sály, restaurace, bary, zastávky veřejné dopravy). Po rozšíření EU se to začalo týkat i nás, byť se zpožděním. Lícem těchto opatření je prevence škodlivého dopadu kouře na kuřáka, jeho děti a okolí, rubem je hrubý zásah do osobní svobody. Moje výchozí pozice byla hájit kuřáky právě z důvodů politických. Má-li dotyčný dostatek informací, ví, že na to může i umřít, a chce na to umřít, je to jeho věc, je dospělý a nikdo by mu neměl bránit, nejsme na pionýrském táboře. Tato pozice se ale ukazuje jako naprosto neudržitelná. Škodlivost kouření není jen věcí toho kterého kuřáka, ale také všech, kteří ze svých daní přispívají na jeho příšerně drahou léčbu, včetně onkologické. Tím se na kuřáky skládají ze svého, a není tedy zcela nemístné, když do toho chtějí taky trochu mluvit.
Ještě silnější argument je pasívní kouření, jež je prokazatelně škodlivé. Jak k tomu přijde ten, kdo opravdu nechce být kouři vystaven, že z toho v některých situacích (práce, nádraží, hospoda) nemůže zmizet? Co ten personál v těch barech? Kdo mu pak zaplatí rakovinu plic z povolání? Ti kuřáci na daních z cigaret? Nemylme se. A navíc – ti ohrožení často nestojí o finanční kompenzaci – oni prostě nechtějí onemocnět. V New Yorku jsem zažil vskutku liberální řešení, i když Amerika je jinak ke kouření silně represívní: vedle veřejných („public“) prostor jsou i soukromé („private“) kluby, kde se kouřit může, a to i doutníky. Kdo nechce, ten tam neleze a ani nemůže. Takže ti podivní nekuřáci, co by tolerovali kouření v restauracích, jsou možná jenom dosud nezviklaní bojovníci za svobodu. Ovšem i ty potřebujeme, protože po zákazu kouření by mohly přijít sankce za přejídání (působí zhruba stejné škody), za nadměrné sportování (ničí zdraví), za nedostatek pohybu (rizikový faktor metabolických a kardiovaskulárních poruch) a končit by to mohlo mravnostní policií. Všichni tedy máme trochu nadrobeno a není silných pravd.
