Senát včera podal podle Ústavy u Ústavního soudu žalobu na dosluhujícího prezidenta Klause. Před závorku je třeba vytknout, že Klaus si něco podobného tak trochu vykoledoval. Během výkonu své funkce dával nezřídka najevo větší či menší pohrdání ústavou a soudy, navíc s přesvědčením, že se mu v jednotlivých případech nemůže celkem nic stát.
Takové jednání hlavy státu by mělo být právně postižitelné. Jak je ale terén vykolíkován po právní stránce? Podle čl. 65 Ústavy se velezradou rozumí „jednání prezidenta republiky, směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Podle §98, odst. 3 nyní platného Zákona o Ústavním soudu nelze prezidenta po zániku jeho funkce uplynutím funkčního období stíhat. Podle novely ústavy účinné od 8. 3., se rozšiřuje okruh skutkových podstat ústavního deliktu rozšiřuje o „hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti právního pořádku“. Z toho ovšem implicite vyplývá, že tyto skutky předchozí formulací pokryty nebyly. A podle novely zákona o ÚS, která rovněž nabývá účinnosti až v pátek a bude se tedy vztahovat až na Klausova nástupce ve funkci, už není skončení prezidentského mandátu důvodem k zastavení řízení.
Je tedy především zjevné, že ÚS by měl žalobu z formálních důvodů odmítnout. Pravdy a Spravedlnosti se v právní oblasti nedosahuje přímo, ale lpěním na formalitách, přičemž zákaz retroaktivity není právě nejmíň významný. Velkohubé pojmenování a mlhavé vymezení „velezrady“ by ovšem ÚS umožnilo žalobu odmítnout s tím, že Klaus sice dal najevo pohrdání ústavou, ale ne takové, aby je bylo možno označit jako „velezradu“. Tím by se ovšem ÚS octl tak říkajíc „za hranou“ (prezident je do 7. 3. včetně po uplynutí funkčního období ze zákona nestihatelný). Moc by mne zajímalo, zda to náhodou neudělá, byl by to totiž způsob, jak vyhovět všem (tedy brutálně řečeno oportunismus).
A teď nezanedbatelný politický aspekt věci. Klausovi stoupenci argumentují tím, že senátorská akce poškodí vážnost ČR v zahraničí. Tato obava je zbytečná, vážnost ČR v zahraničí je mj. i výstředními aktivitami našeho prezidenta poškozena už natolik, že horší to snad ani být nemůže. Akce je hysterická (v tom má Klausův nástupce v úřadu pravdu), a to hlavně tím, že sugeruje dojem, jako by šlo o svržení tyrana. Jednak Klaus nebyl svržen, končí mu mandát. A jednak věcně vzato, Klaus nebyl žádný novodobý Caligula, byl to slabý prezident, podobně jako jeho předchůdce. Jediné, co mohl dělat, bylo házení klacků pod nohy exekutivě a občas i opozici, jen to dělal systematičtěji a zavileji než Havel. Byl neustále v defenzivě, což se projevilo v lítostivě ublíženecké póze, kterou zaujímal vždy, když se ocitl v úzkých.
Je taky zjevné, že si s Klausem vyřizovalo účty především sobotkovsko-zaorálkovské křídlo ČSSD, podpořené troskami tábora stoupenců Václava Havla (pro spravedlnost budiž řečeno, že Karel Schwarzenberg se od akce distancoval). Svou roli tu sehrála i Klausova podpora Miloši Zemanovi v prezidentské volbě. Přitom pokud jde o úroveň zavilosti a nenávisti, nemají si celkem oba tábory (klausovský i protiklausovský) co vyčítat.
Účtování s Klausem má přídech jakési opožděnosti a zbabělosti. Milí pánové, měli byste teď spíš šetřit síly na jeho nástupce: zejména pánové Sobotka, Dienstbier a Zaorálek je budou velmi, velmi potřebovat.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
