Patří narcis k psychiatrovi?
Díky za odpověď. T. Ř.
To souvisí s otázkou, co vůbec patří do péče psychiatra. Velmi obecně je to přítomnost nemoci nebo stavu, jenž ztěžuje či znemožňuje postiženému vést hodnotný život v oblasti práce, zájmů a soukromí. Ne všechny psychiatrické poruchy jsou nemoci. Zrovna poruchy osobnosti (podobně jako sexuální deviace, závislosti či mnohá mentální postižení) řadíme spíše mezi stavy. Ty nemají dynamiku nemocí, tj. nezačnou, neproběhnou a neskončí třeba jako chřipka, nýbrž jejich základy jsou zabudovány coby součást osobnosti. To je i případ narcismu. Navíc málokterý narcista je se svou sebeláskou natolik nespokojen, že by se jí chtěl zbavit, spíše naopak.
Vaše interpretace narcismu jako reakce na nízké sebevědomí je sice s ohledem na některé případy svůdná, ale spíše opak je pravdou. Depresívní jedinec s nízkým sebevědomím má často sklon sám sebe nesnášet. Vnímá sám sebe jako neúspěšného, nanicovatého a neschopného tvora, jenž sotva může být předmětem vlastního obdivu.
Naopak, sami sebe milují spíše lidé, na kterých je i tak co obdivovat, lidé úspěšní a ctižádostiví („zaslouží si úspěch“). Z uvedených důvodů nikdo kromě lidí v narcisově okolí, jež to dráždí, nevidí důvod, proč by se takový povahový rys měl násilně odstraňovat. Je-li narcismus zdrojem problémů v mezilidských vztazích, což bývá, pak se na něj někdy vskutku zaměří psychoterapie ve snaze získat u dotyčného náhled a určitou korekci. Primárním důvodem léčby však ani tehdy nebývá narcismus jako takový.
Možná je dobré připomenout, že určitá míra sebeúcty a sebeobdivu není ke škodě. Dokonce se někdy říká, že nejsme-li schopni mít rádi sebe, nejsme schopni milovat ani nikoho jiného. Proto se u zatrpklých rozladěných dysforiků psychoterapie zaměřuje nejen na zvyšování jejich sebevědomí, ale i na zlepšování vztahu k sobě samému. I to je však otázkou míry a nepřekročení hranice mezi narcismem a sobectvím, což naštěstí opravdu není totéž.
