Úřední šiml a Tünde Bartha: Propouštět úředníky a zároveň nafukovat rozpočet státní kasu nezachrání

Sázka na Parkinsona

Ministři se bouří, ale propouštění úředníků je činností u veřejnosti populární. Nejen u nás panuje přesvědčení, že byrokracie je přerostlá a přeplacená na práci, kterou zastává. Není to žádná novinka a už vůbec ne česká specialita. Je to už tři čtvrtě století, co profesor na Malajské univerzitě v Singapuru Cyril Northcote Parkinson vydal Parkinsonovy zákony, kde pěkně satiricky propral britskou státní administrativu. Jeden z nich praví: „Množství úředníků je nepřímo úměrné množství vykonané práce.“ Což profesor doložil příkladem britského ministerstva kolonií. V letech 1935 až 1954 se britská koloniální říše zmenšovala a hroutila, ale počet zaměstnanců ministerstva kolonií vzrostl ze 372 na 1661. Podle Parkinsona si úředníci vytvářejí práci navzájem a usilují o větší počet podřízených, nikoli rivalů, kteří by jim konkurovali. To vede k neustálému růstu administrativy bez ohledu na reálné úkoly. Byla to sice humorná publikace, ale realita dávala podobným příběhům za pravdu. Nejen v Británii.

Úředníci prostě mají ve svých kancelářích vždy dost práce, protože se dokážou zaměstnat sami mezi sebou bez ohledu na skutečné potřeby státu, jehož správu mají na starost. A to je problém i našeho propouštění. Připomeňme si, že snižovat počty úředníků chtěla už Fialova vláda, která to zkoušela dělat celkem rozumně. Zadala ministrům, aby prověřili agendy svých úřadů a institucí a činnosti, co fungují jen pro samotný úřad, zrušili a lidi propustili. Dopadlo to jako vždycky. Všechny agendy byly nenahraditelné, a úředníci tudíž taky. Tehdejší NERV sice velmi naléhavě doporučoval, že prověrku agend musí provést nezávislá externí firma, ale nikdo ekonomy jako vždy neposlouchal. A tak se výsledku nelze divit.