Tankodromy na obzoru? Babiš stopnul peníze na silnice, hejtmani by měli začít investovat, ne jen brblat
Mezi Strakovou akademií a Asociací krajů České republiky to zajiskřilo. Roznětkou k tomu bylo nedávné prohlášení premiéra Andreje Babiše, který vzkázal krajům, že jim v příštím roce vláda nepošle peníze na opravu silnic II. a III. třídy a že je mají financovat ze svých zdrojů, které za léta nashromáždily. Regiony hned spustily křik, že mají na tyto peníze nárok a že bez nich se zhorší údržba nebo se omezí opravy těchto komunikací. Skutečné jádro pudla samozřejmě leží úplně někde jinde a prolíná se v něm hned několik otázek k zamyšlení.
Na úvod je potřeba připomenout, že příspěvek na opravu silnic nižších tříd kraje dostávaly od roku 2015 a za tu dobu přiteklo do jejich rozpočtů zhruba 40 miliard korun. Druhým dechem je potřeba dodat, že ne vždy kraje takto poukázané prostředky využily na předpokládané účely. Pokud se tak nestalo, vesměs je odložily do svých rezerv na bankovních účtech. Tam leží dodnes nebo byly vynaloženy na jiné investiční výdaje. Nevyužité peníze se do eráru nikdy nevracely.
Za posledních deset let se krajská reprezentace prostřídala a na svých postech v čele hejtmanství zůstali jen Martin Netolický v Pardubickém kraji a Martin Půta v Libereckém kraji. Stát posílal finance do krajů bez ohledu na to, zda ve Strakově akademii seděl premiér z ČSSD, ANO či ODS. Teď se to změnilo. Andrej Babiš už finance posílat nechce. Hejtmani sice protestují, ale většina z šéfů krajů je z Babišovy firmy ANO a od nich je protestem spíš takové vlažné brblání. Další hejtmani (ti z opozičních stran) jsou sice hlasitější, ale vše je potřeba brát optikou štěpné linie vláda/opozice a skutečnosti, že se blíží komunální a senátní volby.
Zásadní otázkou je, zda budou kraje po škrtnutí financí ze strany vlády na suchu a nebudou mít na opravy komunikaci nižších tříd. Zde je potřeba říct, že tak zoufalá situace není a nebude. A to z jednoho prostého důvodu: kraje mají na svých účtech obří rezervy z minulých let. Tyto peníze se sice úročí, ale z pohledu investic a multiplikace leží ladem. Jde o nemalé sumy. Kraje mají takto na účtech uloženo přes 150 miliard korun, obce a města mají dokonce třikrát tolik. Dohromady takto deponovaná suma činí přes 600 miliard korun.
Je určitě velice chvalitebné, že kraje a města se chovají mnohem uměřeněji a hospodárněji než vláda, která každoročně seká stamiliardové schodky. Je však potřeba dodat, že peníze, které stát posílá krajům a obcím, musí nejprve někde získat. Přestože je to prezentováno jako výnos z daní, tak z pohledu rozpočtu jako celku je jedno, jestli to jsou peníze skutečně vybrané z daní nebo vypůjčené na finančních trzích. Stát hospodaří s určitým deficitem a tento deficit je kryt prodejem dluhopisů a pokladničních poukázek a tedy nárůstem zadlužení. Přeneseně lze tedy tvrdit, že stát si musí draho půjčit na finančních trzích, aby tyto peníze pak poslal městům a krajům, které je pak „suší“ na svých účtech.
Kolem těchto peněz je samozřejmě vypouštěna mlha politických proklamací, smyšlenek a osobních šprajců. Kraje vedené zástupci opozičních stran samozřejmě nechtějí platit za něco, na co dosud dostávali peníze a irituje je, že je k tomu nabádá premiér a ministryně financí Alena Schillerová. Někteří hejtmani tvrdí, že všechny peníze deponované na účtech už jsou vázány na určitý investiční účel.
To také není pravda, protože součástí těchto úspor jsou právě i finance získané na opravu silnic v minulých letech, z nichž však část nebyla proinvestována. O tom, že část prostředků nemá využití dlouhodobě a jen se úročí, svědčí i vývoj kumulovaného zůstatku na účtech krajských samospráv. Vše ostatní už je politika. Hejtmani samozřejmě investovat a utrácet umí. Musí se jim právě jen chtít.
Nabízí se otázka, co s tím? Stát ani kraje svoje vlastní peníze nemají. Hospodaří s tím, co vyberou od lidí, co si půjčí na trzích a pak to celkově přerozdělí. Kraje mají nemalé rezervy a část investic jsou schopny pokrýt, zbytek získají z různých dotací, buď od ministerstva dopravy nebo z evropských fondů.
Současná kočkovaná by měla být i podnětem k zamyšlení (a pak i řešení) nad strukturou veřejných rozpočtů. Na jedné straně tu máme po uši zadlužený stát a vedle toho kraje a města, která se topí v penězích, pro které nemají využití. Všemu pak přihlíží řadový občan, který se stává rukojmím těchto politických hrátek a celé toto divadlo platí ze svých daní. Neplatí jen tyto politiky různých mocenských úrovní, ale i obří úroky, které si správa mamutího státního dluhu každoročně vyžádá.
