Hádka Pavla s Babišem je více fascinující než jakákoli reality show, říká novinář z Hongkongu
Měsíce trvající válka mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem připomíná doby staré Číny. Alespoň to tvrdí známý hongkongský novinář Wee Kek Koon, který přijel do Prahy a napsal pro noviny a web South China Morning Post komentář, ve kterém tvrdí, že „když se čínští císaři a jejich premiéři rozkmotřili, mohlo to mít smrtelné následky“. Může se to stát i u nás? Koon, který při psaní desítky let používá historické paralely, překvapivě přesně popsal situaci a nabídl i několik poučení, o kterých Češi na Pražském hradě a v jeho podhradí moc nemluví.
Už titulek článku Wee Kek Koona, který vyšel v South China Morning Post 25. července, naznačuje, jakým směrem se při popisu české reality a jejím srovnáním se starou Čínou bude autor ubírat. Titulek zní: „Císařská Čína se při řízení státních záležitostí pod vedením císaře spoléhala na úředníky, ale jak ukazuje historie, tato mocenská dynamika byla velmi křehká.“ Přesně tak, i v Česku je dnes mocenská dynamika velmi křehká.
Také je zvláštní, že pozorovatel z dalekého Hongkongu tak přesně popisuje to, co zde vidí a slyší. Koon píše: „Česká politika se ve východní Asii málokdy dostává do centra pozornosti, ale po pouhém měsíci pobytu v Praze mě politické drama této země zcela pohltilo. Je to více fascinující než jakákoli reality show. V současné době je hlavním divadlem velmi veřejná hádka mezi českým prezidentem a premiérem. Prezident Petr Pavel, liberální a populární generál ve výslužbě, který dříve působil jako předseda Vojenského výboru NATO, a premiér Andrej Babiš, populistický obchodní magnát často přezdívaný český Donald Trump, se neshodnou téměř na ničem, od domácí politiky až po zahraniční záležitosti. V nedávném videopříspěvku Babiš nazval Pavla ´manipulovanou loutkou´ ovládanou poradci a uvedl, že se za prezidenta ´stydí´, protože zemi ztrapňuje v zahraničí.“
Z těchto slov je vidět, že naše domácí politická zabijačka je pro svět zajímavá tím, že zaběhlé praktiky se hroutí.
Wee Kek Koon pak pokračuje v analýze české politiky trefně dál: „Mnozí obyvatelé Hongkongu nejsou obeznámeni s tím, jak je v České republice – stejně jako v dalších zemích – uspořádána vláda. Prezident je převážně ceremoniální hlavou státu, zatímco premiér je předsedou vlády, který zemi skutečně řídí – dá se to přirovnat k předsedovi představenstva a generálnímu řediteli společnosti. Tento systém funguje dobře, pokud oba respektují hranice svých rolí. Když však dojde ke střetu, naruší se křehká a někdy i nevyslovená rovnováha mezi prezidentem a premiérem, což může snadno vyústit v ústavní krizi.“
Po tomto úvodu přejde Koon ke srovnání české situace se starou Čínou, protože to je jeho specialita. Své texty publikuje v South China Morning Post více než dvacet let v rubrice Reflections a skoro vždy hledá nějaké paralely v pestrých dějinách Číny. Proto po úvodním popisu připomíná, co se může stát, když se nejvyšší představitelé země hádají:
„V celé čínské historii patřily k nejtrvalejšímu napětí v samém srdci vlády napjaté vztahy mezi císařem a jeho předsedou vlády. Čínský císař a moderní prezident mají samozřejmě málo společného, ale oba se musí spoléhat na někoho, kdo se postará o každodenní záležitosti spojené s vládnutím. Císař byl nejvyšším vládcem, ale rozsáhlá říše nemohla fungovat bez schopného premiéra, který by disponoval značnou autoritou. Pokud byla tato autorita příliš velká, panovala na trůnu obava z uzurpace moci; pokud byla příliš slabá, vládní aparát selhával. Tento strukturální rozpor znamenal, že konflikt byl téměř nevyhnutelný.“
Sice nemůžeme srovnávat naší civilizaci s tou čínskou, ale otázky vládnutí bývají někdy ve světě podobné. Novinář Koon poté přišel s konkrétními ukázkami toho, co se může při porušování pravidel stát.
„Císaři očekávali naprostou loajalitu a poslušnost, zatímco talentovaní premiéři často věřili, že mají jak odpovědnost, tak odborné znalosti k utváření politiky. Obzvláště úspěšný ministr se mohl stát obětí svých vlastních úspěchů, neboť všeobecná prestiž a síť loajálních stoupenců byly často vykládány jako známky politických ambicí. Jedním z nejznámějších příkladů je vztah mezi císařem Čen-cungem a reformátorem Wang An-ši během dynastie Sung (960–1279). Wang zahájil rozsáhlý program hospodářských a vojenských reforem, jehož cílem bylo posílit stát a zlepšit jeho finanční situaci. Ačkoli císař tato opatření zpočátku podporoval, Wangův nekompromisní styl a opakované střety s jeho konzervativními rivaly postupně vedly k napětí ve vztazích. Císař začal mít pocit, že ho jeho vlastní premiér zastíní, a Wang nakonec přišel o moc, přičemž mnoho jeho reforem zůstalo nedokončeno.“
Také mnoho avizovaných reforem premiéra Babiše zůstane nedokončeno, lépe řečeno on sliboval před volbami v říjnu 2025 i věci, které byly nesmyslné a nedají se splnit. Novinář z Hongkongu následně přichází s tím, že napjaté vztahy mezi vrcholnými politiky vedly v historii někdy až k vraždám. To se u nás nestane, Koon ale píše:
„Ještě dramatičtější příklad představuje dynastie Ming (1368–1644). Císař Chung-wu, zakladatel dynastie, pociťoval stále větší podezření vůči svému premiérovi Chu Wej-jongovi, který si vybudoval obrovský vliv na jmenování úředníků a vládní záležitosti. Přesvědčen, že Chu představuje hrozbu pro trůn, nařídil císař v roce 1380 rozsáhlou čistku. Chu byl popraven spolu s tisíci lidmi obviněnými z účasti na údajném spiknutí. Ještě významnější však bylo, že Chung-wu úplně zrušil úřad předsedy vlády a nařídil, aby šest ministerstev podléhalo přímo císaři. Jednalo se o jeden z největších případů koncentrace císařské moci v čínské historii.“
Že by spory českého prezidenta a předsedy vlády přerostly v převzetí moci jednou z těchto osob, je v Česku nemožné. Tedy zdá se to být nemožné.
A k čemu novinář Koon při popisu situace v České republice nakonec dospěl?
„Doba i osobnosti se možná změnily, ale základní dilema zůstává pozoruhodně podobné: každý politický systém musí rozhodnout, jak by měla být rozdělena moc mezi osobou na vrcholu hierarchie – ať už jde o císaře nebo prezidenta – a osobou, která vládne. Soudě podle dnešní politické situace v Praze se jedná o otázku, která dosud nebyla vyřešena.“
Pokud by měl Wee Kek Koon pravdu, tak se máme skutečně na co v budoucnosti těšit.
O tom, že politická moc dokáže někdy vyvolat zásadní změny, ovšem svědčí i osud novin, z kterých jsme dnes citovali. South China Morning Post je hongkongským deníkem už od britské koloniální éry, vznikl v roce 1903. Po dlouhou dobu to pak byly nejlepší anglicky psané noviny v celé Asii. Bývaly velmi výdělečné a měly ohromující počet stránek s inzercí. Po převzetí Hongkongu komunistickou Čínou v roce 1997 ale vyvstala otázka, jak dlouho budou ještě moct svobodně publikovat. Nakonec o svoji nezávislost a svobodu redakce přišla. Přesto patří jak tištěná podoba SCMP, tak její web, v Asii nadále k tomu lepšímu. Jenže některé zprávy jsou už poplatné komunistické vládě v Pekingu a některé už vůbec nemohou vycházet.
