Milan Uhde: Dramatik v politice, který si oblékl brnění ze cti a před dějinami obstál
Mám napsat něco o příteli Milanu Uhdem. Přesné zadání zní: Do 7500 znaků včetně mezer, do neděle 19. 7., osobní text na téma Milan Uhde, homo politicus a divadelnicus:-). Je neděle dopoledne, v hlavě pár tezí, ve stroji (jak říkal Ludvík Vaculík) ani řádka. Žena přináší mobil, na displeji svítí jméno MILAN UHDE. Chce mne pozdravit. Je před půl dvanáctou, protože Milan mne před lety poučil, že v neděli po půl dvanácté telefonuje jen nevychovaný debil. I když asi ne, debil by on nikdy neřekl. To je můj posun. Prostě nevychovaný… dosaď si sám. Přiznám se mu, že se zrovna trápím nad textem o něm, a on hned zaburácí do telefonu objednávku. „Břeťo, prosím tě, napiš to nemilosrdně upřímně, pravdivě a nekompromisně, jak to umíš jen ty!“ Tak ti teda, Milane, pěkně děkuju.
Pamatuju si, jak jsem v roce 1990, milé děti, kráčel v Brně po Čáře, jak se tady říká ulici Česká, a Milan vyšel z čerstvě rozjíždějícího se nakladatelství Atlantis a mocným hlasem mi oznámil, že na výzvu Petra Pitharta vstupuje do politiky a přijal nabídku dělat ministra kultury. Později přizná: „Za celou svou politickou kariéru jsem dvakrát zažil radost ničím nezkalenou: když jsem do politiky vstupoval – a když jsem ji opouštěl.“ Jak uhdeovské.
Nedávno jsem pro bulletin Moravského zemského muzea Odkaz popsal moje seznámení se jménem Uhde. A vyjevil jsem, že Milan Uhde byl pro mne dlouho mytologická postava z českého disentu. Měl jsem od něho načtené vše, co v šedesátých letech vyšlo. Sám jsem vlastnil ikonickou satirickou hru Král Vávra, která ze dne na den učinila Milana slavným. Na obálce byl člověčí mozek (lidstvo mozek nemá, říkal vždycky ombudsman Otakar Motejl) a v mozku zařízlá žiletka. Bavila mne ta groteskní linie textu, tehdejší kabaretní postupy divadla malých forem, jako songy a skeče, mne v době mého avantgardního puzení nevzrušovaly. Všiml jsem si textařství a píseň Havranovitý blues mi přišla vysloveně krásná. Teď jsem náhodně ve hře zalistoval a hned mne zaujala věta postavy Šéfredaktora: „Nezáleží na tom, jaká fakta vidíme, ale odkud je vidíme. Některá fakta se nám poschovávají za to, co vidíme. Proto je tak důležitá naše pozice, protože ta rozhoduje o tom, co uvidíme.“ Jako by to napsal v roce 2026, a ne před šedesáti dvěma lety v roce 1964.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
