Jefim Fištejn: Evropa škodí Evropanům. Spolupráci s Amerikou potřebujeme dnes více než kdykoliv dřív
V českém tisku se už tu a tam vyskytují publikace zahraničních autorů, kteří dokazují, že paradigmatický zlom, k němuž nepochybně došlo v životě jednotlivých společností a v oblasti mezinárodních vztahů obecně, není žádným dílem náhody, vyrůstá z dlouhodobých neřešených problémů a nahromaděných chyb a hned tak nepomine s odchodem té které postavy ze světové politiky.
I přesto v mediích převládá dětinská představa, že až z jeviště zmizí hlavní zemský škůdce Donald Trump, svět se tak nějak vrátí do svého původního blaženého stavu. Staré mezinárodní instituce se chutě chopí nových příležitostí a budou pokračovat v plodné práci zhruba tam, kde nevlastním přičiněním přestaly. OSN opět začne hbitě konat, EU nezadržitelně vylepšovat všední život Evropanů a NATO zajištovat jejich klidný spánek. Žel, nic z toho se určitě nestane.
Skutečnost, že některé země Aliance s cíli americko-izraelské operace v Íránu nesouhlasí, by se dala ještě přežít, kdyby prostě pomlčely a plnily svoje povinnosti. Jenže ony nepomlčely. Svými činy daly najevo, že pokládají vojenský blok NATO za spojenectví a la carte, kde se dá solidarita vypovědět kdykoli, kdy se spojenec chová jinak než v souladu s jejich představou o politickém bontonu. Co více, spojence lze odsoudit, zradit, podrazit mu nohy, vrazit kudlu do zad, a přitom vážně očekávat, že on přece svým závazkům dostojí a splní svou povinnost bránit je za každého souběhu okolností, proti každému nepříteli.
Jak jinak než jako zradu lze hodnotit rozhodnutí uzavřít svůj vzdušný prostor pro americká vojenská letadla a znemožnit na svém území použití vojenských základen, za které Amerika mimochodem řádně platí slušné peníze? Velká Británie, kterou s USA pojí „zvláštní vztahy“, a Francie, která tradičně umí zradit spojence v nejtěžší chvíli, tím jasně ukázaly, co pro ně v reálu znamená atlantická solidarita! Socialistická vláda Španělska, která uzavřela velvyslanectví v Izraeli a tentýž den demonstrativně otevřela ambasádu v Teheránu, dala jednoznačně najevo, že veškeré její sympatie jsou na straně lidožroutského režimu mulláhů, nikoli po boku jediné demokracie v regionu. Není to nic jiného než potvrzení dávného axiomatu, že tuhá diktatura bude levicovým režimům vždy milejší než nevypočitatelná demokracie. V klasickém marxizmu se tomu říká „třídní blízkost.“
Stojí za to se zamyslet nad příčinou toho, proč se tak radikálně rozevřely nůžky mezi evropskou a americkou politikou. Personalizace problémů je vždy neklamnou známkou neschopnosti pochopit jejich systémovou povahu. Je na čase si uvědomit, že politické systémy Spojených států a Evropy se nejenže nekryjí, ale nejsou si ani příliš podobné. Pravolevé pojmosloví jen zamlžuje tento nesoulad. Evropané byli velkou válkou a místními diktaturami silně traumatizováni a toto trauma navždy posunulo evropskou politickou tektoniku hodně doleva. Proces trval několik pokolení a za tu dobu konzervativní proud evropské politiky natolik zeslábl, až prakticky vymizel z reálného jeviště. Margaret Thatcherová, maximálně ještě Boris Johnson byli posledními oslnivými záblesky této kdysi mocné ideologie. Dnes vskutku konzervativních politiků je ve Starém světě jako šafránu. Snadno je rozeznáte od četných podvodníků a vykradačů hrobek podle toho, že se nedívají na Putinovu komuno-fašistickou totalitu jako na svého přirozeného spojence, nýbrž jako na svého dějinného rivala. Jsou hrdí na svou evropskou minulost, nikoli na domnělou slávu imperiálního Ruska. Dobře chápou, že kolektivní Západ, má-li mít šance na vítězství, musí se ohradit „vozovou hradbou“ proti vetřelcům všeho druhu, a zvlášť proti rozpínavosti „ruského světa.“
Smutná skutečnost tkví v tom, že zdejší politici s pravicovou pověstí dávno zapomněli, jaké to je být skutečně napravo od středu. Všude, kde se to týkalo klíčových vnitropolitických otázek jako je migrace, genderová politika, politická korektnost, stejnopohlavní sňatky, kulturní války, paměť a identita, ale také problémů zahraničně politických – jako pacifismus, odzbrojení, Blízký východ, Čína, Rusko – domnělí „pravičáci“ jako Cameron, Macron, Sarkozy, Chirac nebo zlopověstná Merkelová se nikdy v ničem nelišili od průměrného levicového mainstreamu. Jejich největší ambicí bylo dokázat, že jsou také svým způsobem dobří a nejsou o nic horší než levice, poněvadž sdílí stejné „evropské hodnoty“!
Politická krajina v Americe je zásadně jiná, tam pravolevé pojmy ještě nejsou poškozené vlastní špatnou zkušenosti. Tam sice také probíhá mohutné vymývání středových sil, leč ten střed byl posunut značně doprava. Pro naši veřejnost zní takřka objevně, že Donald Trump se na své polovině spektra řadí mezi „umírněné“, nikoli mezi radikály. Nátlakové skupiny podporující jeho politiku jsou bez výjimky napravo od něj, ať již MAGA, Bod obratu (Turning Point) nebo Tea Party (Strana čajových dýchánků).
Obdobný odstředivý proces probíhá také na levicové části americké politické scény. Demokratická strana je dnes shlukem socialistických snílků, zítřejších zanícených budovatelů komunizmu. Jenže zatím takový politický freak jako Zohran Mamdani se mohl prosadit pouze v tak toxickém prostředí, jakým je město New York. Doposud je nemožné představit si podobného radikálního podivína v Bílém domě. A bez občanské války to asi ani nepůjde. Zatímco v Evropě je to vcelku běžné, podobní zoufalci zde stojí nejen v čele opozice (Corbyn, Mélenchon, Wagenknechtová), ale nejsou vyloučeni ani v čele členských států EU (španělský premiér Sanchez). Každý, kdo se profiluje napravo od středu riskuje, že bude okamžitě ocejchován jako ultraradikální pravičák, potažmo fašista, jak se to stalo italské premiérce Meloniové.
Je to fundamentální rozdíl, jenž vyhřezá ze základní politické filozofie obou kontinentů na protilehlých březích „velké louže“. Dříve se ho dařilo překonávat, nebo aspoň tlumit díky pověstnému evropskému pragmatizmu, jenže i ten nyní padl za oběť ideologického bludu. Přitom spolupráci s Amerikou potřebuje Evropa dnes více než kdykoliv dříve. Potřebuje americké zbraně, aby je mohla dodávat bránící se Ukrajině. Potřebuje zaoceánský obranný potenciál aspoň na dobu, než posílí vlastní, pokud k tomu vůbec dojde. Potřebuje Ameriku jako obchodního partnera, na něhož se dá pohříchu věčně stěžovat, zatímco evropský profit ze vzájemného obchodu činí ročně 220 miliard dolarů!
To všechno je pyšná Evropa ochotna risknout výměnou za smysluprázdnou demonstraci vlastní zpupnosti. Nemůže být nic hloupějšího než heslo „toto není naše válka“ v situaci, kdy důsledky konfliktu pociťuje především a hlavně Evropa. Pokud vojenský potenciál Íránu někoho ohrožoval, pak vedle Izraele především právě země Starého světa. Ajatolláhové udělali možné i nemožné, aby to pochopili i ti nejomezenější z evropských politiků – vypálili balistické rakety na americkou základnu Diego Garcia ve vzdálenosti 4 tisíc kilometrů, a tím naznačili, že mají ve svém dosahu skoro celé evropské území. Dá se říct, že válka s Íránem byla vedena také v zájmu evropské bezpečnosti.
Ten, kdo jedná takto pošetile, nemůže očekávat, že zaoceánský spojenec bude bez rozmyslu za něho nasazovat krk, držet v Evropě na 100 tisíc vojáků, vynakládat na jeho obranu 60 miliard dolarů ročně – zatímco on sám nejenže neudělá pro svou obranu dost, ale v případě ideologického nesouhlasu bude ochotně podrážet spojenci nohy. Kam se poděl pověstný evropský pragmatizmus a snaha pečovat o vlastní zájmy? Opravdu vidí Evropané svůj zájem v tom, zůstat o samotě tváří v tvář nenasytné ruské rozpínavosti? Mají pocit, že až příliš dlouho byli svobodní? Zpláčou nad výdělkem!
Buď to si jejich vůdcové uvědomí, že doba dětinského levičáckého trucování v duchu černého pasažérstva je pryč, anebo na ně čeká krutá lekce z politického realizmu.
