Uplynulo 10 let od podpisu Pařížské dohody. Podařilo se díky ní zvrátit vývoj klimatu?
Před deseti lety byla členům Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu zpřístupněna k podpisu Pařížská dohoda. Deset let je poměrně dlouhá doba na to, aby se dalo zjistit, jak se dodržování či nedodržování úmluvy promítlo do reality. Podařilo se tedy s klimatem něco udělat?
Pařížská dohoda byla přijata v prosinci 2015 a signatářům byla předložena k podpisu u příležitosti Mezinárodního dne Země, tedy 22. dubna 2016. Hned první den ji podepsalo 175 států a další se postupně přidávaly. V platnost pak smlouva vstoupila na podzim, kdy ji ratifikovalo 55 států zodpovědných za 55 % globálních emisí skleníkových plynů.
Závazky, se kterými signatáři dohody souhlasili, jsou poměrně volně stanovené. Státy mají podniknout kroky vedoucí k udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Pokud je to možné, mají se snažit nárůst omezit na 1,5 °C. Podle analýz Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) by tím bylo zabráněno trvalým dopadům změny klimatu.
Způsobem, jak nárůstu teplot zabránit, je především omezení emisí skleníkových plynů. Do poloviny 21. století by měly dosáhnout čisté nuly – lidstvo by tedy mělo vypouštět pouze tolik skleníkových plynů, kolik je možné aktivně odstraňovat. Aby se globální oteplení udrželo pod 1,5 °C, znamená to do roku 2030 snížit emise zhruba o 50 %. Způsoby, jak toho dosáhnout, si každá země stanovuje sama. Platí pouze povinnost své závazky konkrétně stanovit a pravidelně informovat o jejich plnění. Země se zároveň zavazují, že podniknou kroky vedoucí ke zmírnění dopadů už probíhajících klimatických změn. Posledním bodem smlouvy je pak předpoklad, že bohaté státy budou rozvojovým zemím v naplňování bodů Pařížské smlouvy pomáhat.
Kvůli volnosti obsahu Pařížskou dohodu některé ekologické organizace kritizují jako nedostatečně zavazující a tvrdí, že ani její plné dodržování k obratu ve vývoji klimatu nepovede. Jak si tedy naše planeta po deseti letech platnosti Pařížské dohody vede?
Co se povedlo?
Jedním z největších úspěchů smlouvy je samotný fakt, že ji podepsala naprostá většina států světa. Stanovování klimatických cílů a sledování jejich plnění se stalo běžnou součástí zákonodárných procesů i státních rozpočtů. Výjimku tvoří Írán, Libye a Jemen. Spojené státy sice smlouvu ratifikovaly, během prvního i druhého prezidentského období Donalda Trumpa se ale z dohody vyvázaly.
Emise
Většina signatářů má pevně stanovená data, dosažení stavu nulových emisí a plnění (či neplnění) cílů je transparentně hlášeno Panelu pro klimatickou změnu. Významná část hlavních vypouštěčů skleníkových plynů má cíl dosažení nulových emisí stanovený na rok 2050 – patří sem například EU, Velká Británie, Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Brazílie a USA (pokud se po odchodu Donalda Trumpa k dohodě opět připojí). Další velké průmyslové země mají data stanovená v delším horizontu, ale i tak jsou pevně daná – Čína, Saudská Arábie, Indonésie a Ukrajina uvádí rok 2060, Indie rok 2070. Celkově sice množství skleníkových plynů v atmosféře stále roste, v současnosti se ale meziroční nárůst jejich objemu zpomalil na 0,3 %. Před Pařížskou dohodou to bylo 1,7 %. V perspektivě dekád je zpomalení nárůstu ještě lépe viditelné. Mezi roky 2005–2014 se objem CO2 zvýšil o 18,4 %. Mezi roky 2015–2024 pouze o 1,2 %.
Adaptace OZE
Asi největším úspěchem nejenom Pařížské dohody, ale i celého procesu opouštění zdrojů skleníkových plynů je obrovský pokrok v bezemisních zdrojích energie. Jejich zavádění a rozšiřování předčilo veškerá očekávání. V roce 2015 předpokládala Mezinárodní energetická agentura (IEA), že během následující dekády bude každý rok instalováno 34 GW solárních a 40–45 GW větrných soustav. Skutečná čísla jsou ale úplně někde jinde. Jen v roce 2025 bylo instalováno 647 GW solárních a 167 GW větrných soustav. https://ember-energy.org/latest-updates/world-adds-a-record-breaking-814-gw-of-solar-and-wind-in-2025/
Předpovědi, na kterých stavěla Pařížská smlouva, jsou každý rok překonávány o tisíce procent a tempo se bude podle všeho dále zvyšovat. Například instalovaná kapacita solárních elektráren se každé tři roky zdvojnásobuje. Nárůst ze 100 na 1000 TWh zabral 8 let (2013–2021). Skok z 1000 na 2000 TWh ale trval jen od roku 2021–2024. Příklon k obnovitelným zdrojům nežene v rozporu s tvrzením kritiků ideologie a diktát, ale čistě ekonomické argumenty. Od roku 1975, kdy začala být solární technologie adaptována, klesla její cena o neuvěřitelných 99,9 % a jen v poslední dekádě (2014–2024) cena spadla o 66 %. Bateriová úložiště – nezbytná část zelených soustav – jsou jedním z nejrychleji rostoucích odvětví průmyslu. Jejich cena jen v roce 2024 klesla o pětinu. Obnovitelné zdroje jsou díky tomu už od roku 2020 nejlevnějšími prostředky k získávání energie.
Za rychlý rozvoj a adaptaci bezemisních zdrojů energie není zodpovědná samotná Pařížská dohoda. Proces energetické transformace začal už na počátku nového tisíciletí. Do roku 2015 byla přijata řada závazků o zavádění obnovitelných zdrojů i konkrétních prostředků, jak jich dosáhnout. Hlavním tahounem transformace byla Evropská unie následovaná Čínou a Kalifornií (ta mimochodem stále akceptuje závazky Pařížské dohody, i když není kvůli rozhodnutí Trumpova kabinetu formálním členem). Jen díky ochotě podporovat výzkum a vývoj obnovitelných zdrojů mohlo dojít k nastartování sériové velkovýroby potřebných technologií a k rychlému poklesu jejich cen.
Elektromobilita
Odvětvím, kde je pro běžného člověka pokrok nejlépe patrný, je elektromobilita. V rámci předpokladů, ze kterých vycházela Pařížská dohoda, byl stanoven cíl dosáhnout 20% podílu elektromobilů do roku 2020 a 40% do roku 2040. Jak se ale ukázalo, popularita elektromobilů je daleko vyšší, než analytici předvídali. V současnosti představují asi pětinu všech nově prodaných aut. V Číně je to celá polovina, v Norsku dokonce 95 %. Výhled byl proto přehodnocen a 40% podílu bychom měli dosáhnout už v roce 2030. Jaký má rychlý rozvoj elektromobility dopad na emise skleníkových plynů? V roce 2024 ušetřil provoz elektromobilů každý den 1,8 milionů barelů ropy. Tedy zhruba tři obří dálkové tankery, které mohou snadno uváznout v Hormuzském průlivu.
Co se nepovedlo?
Jak už zde zaznělo, emise skleníkových plynů v celkovém pohledu stále stoupají a zpomalení tempa nestačí k udržení nárůstu globální průměrné teploty pod 1,5 °C. V současnosti se odhaduje, že než se podaří nárůst zastavit, naroste teplota o 2–2,5 °C. Otázkou je, kdy a zda vůbec se při současném přístupu podaří produkci emisí obrátit. Největší posun od podpisu Pařížské dohody totiž bohužel nastal ve vnímání důležitosti dodržování závazků.
Změna politického prostředí
Situaci hezky shrnul Sir David Anthony King v článku pro časopis Time. Sir David je britský chemik a vedoucí Poradní skupiny pro klimatickou krizi (Climate Crisis Advisory Group) – nezávislé skupiny sdružující vědce ze všech světových kontinentů a vydávající doporučení v boji proti klimatickým změnám a úbytku biodiverzity. V článku King popisuje atmosféru panující při přípravě Pařížské dohody, které se účastnil jako vedoucí britské delegace. Nepochyboval prý tehdy, že dohoda bude uzavřena. Ne kvůli vrozenému optimismu, ale proto, že dohoda stála na více než dekádě usilovné diplomacie a vyjednávání státníků, kteří si byli vědomi naléhavosti situace. Podmínky a závazky probírali dávno před konferencí v Paříži speciální vyslanci na ambasádách. V hlavních městech světových mocností probíhaly dlouhé série jednání. Důležití pověřenci a vysocí úředníci navazovali vzájemné vztahy a budovali kontinuální spolupráci. Přijetí Pařížské dohody dokázalo, že pokud státníci naslouchají hlasu vědců, dokážou se přenést přes krátkodobé politické neshody a dospět k jednotnému rozhodnutí.
Během desetiletí po Pařížské dohodě se ochota postavit globální zájmy nad krátkodobé cíle rozplynula. Politika jednotlivých států se polarizovala, rétoriku ovládá populismus a voličské základny se rozdělily na často velmi těžko smiřitelné tábory. Závěry vědeckých panelů jsou zpochybňovány, a někteří politici si z jejich ignorace dokonce činí hlavní body svého programu. Utrpěly i vztahy mezi jednotlivými státy, a tím pádem i ochota k mezinárodní spolupráci. Nikde není tento nepříznivý vývoj tak patrný jako v USA, jejichž odstoupení znamenalo pro perspektivu Pařížské dohody vážnou újmu. Z mezinárodně přijatého programu se stalo úsilí koalic zemí, států, měst a firem ochotných v boji s klimatickými změnami pokračovat.
Nedostatečné úsilí nepřináší dostatečné výsledky
Sir David ve svém článku uvádí, že by bylo jednoduché odsoudit Pařížskou dohodu jako neúspěšnou. Nárůst globální průměrné teploty již dnes přesáhl 1,5 °C. Důsledky, před kterými nás vědci varují celé dekády, jsou již realitou. Požáry, povodně, vlny extrémních veder už bereme jako běžné jevy. Ze stran velkých pojišťoven a jejich zajistitelů ale stále hlasitěji zaznívá varování, že pokračování vývoje bude znamenat vážné narušení nastavených ekonomických modelů.
Výhled do budoucna není úplně beznadějný. V úsilí, kde dnes chybí jasný lídr, se stále častěji cituje příklad Číny. Historicky jeden z hlavních světových producentů skleníkových plynů vede světové žebříčky v podstatě ve všech oborech spojených s bojem proti klimatickou změnou. Ve výrobě technologií OZE, v rychlosti jejich zavádění do praxe, ve stavbě a adaptaci rozvodných sítí, vývoji baterií, alternativních úložišť i elektromobilů. Příklad Číny a některých evropských států podle Sira Davida Kinga dává možnost k opatrnému optimismu. Z globálního hlediska ale desetiletí od uzavření Pařížské dohody mohlo přinést daleko více.
