Trump prohrál svět: Válka ještě neskončila, ale téměř vše se už stačilo změnit
Vyhlazení celé civilizace, spektakulární záchrana sestřeleného letce, fronty u čerpacích stanic, rostoucí inflace, urážky papeže i spojenců v NATO, to jsou jen některé z bitev, jež lemují Trumpovu íránskou válku. Jenže to není on, kdo by si mohl připsat „úplné a naprosté vítězství“, jak nedávno své počínání nazval. Válka ještě neskončila, ale svět už se stačil změnit takovým způsobem, který je možná nevratný. V tomto světě je pozice kolektivního Západu nejslabší za posledních sto let.
Donaldu Trumpovi se povedlo to, o co se dosud vehementně snažil. Zapsal se do historie jako žádný jiný prezident USA před ním. Nikdo z jeho předchůdců, byť to byl sebeostřejší jestřáb, se nikdy nenechal vyprovokovat k útoku na Írán. Žádný jiný prezident před Trumpem, a že to byly někdy složité osobnosti, nebyl ochoten zaplatit tak vysokou cenu, aby získal tak málo.
Miluji válku
Trump do značné míry postavil své prezidentské kampaně na kritice zahraničních vojenských operací svých předchůdců. Slogan „America first“, jejž do zblbnutí opakoval, dával zdání, co má být prioritou jeho vlády, a voliči tomu rozuměli. Do Bílého domu dostali Trumpa ti, kteří uvěřili, že na ně elity zapomněly, že místo problémů obyčejných lidí třeba v Utahu vláda radši řeší Ukrajinu.
Trumpovy zahraniční eskapády se teď někomu jeví jako zrada na voličích. I když jde spíš o nepochopení Trumpova vnímání světa, domácímu publiku se to bude těžko vysvětlovat. Už v roce 2015 prohlásil: „Ve válce jsem opravdu dobrý. V jistém smyslu válku miluju, ale jen když vyhrajeme.“ Jeho protiválečná rétorika se nezakládala ani tak na odmítání války jako takové, ale na podrývání odkazu jeho předchůdců. Překročil do té doby jisté tabu Republikánské strany, když kritizoval invazi do Iráku George W. Bushe. Po ní zůstala u americké veřejnosti pachuť nejednoznačnosti. Byť se podařilo odstranit diktátora Saddáma Husajna, staré problémy se nevyřešily, nové naopak vznikly. Irák si nikdo soudný nemohl připsat jako vítězství. Podobné to je v Trumpově vidění s invazí do Afghánistánu, nevadila mu válka jako taková, ale útěk z ní, který mnohokrát označil za trapas. Šlo o klasický modus operandi Donalda Trumpa, kdy šponuje svoji popularitu ponižováním ostatních. V rozhodnou dobu to dobře zapadlo do společenské poptávky, ta se ostatně dodnes nezměnila, Američané pořád netouží po krvi.
Jeden krok vpřed, deset bodů vzad
Nyní se sám uvrtal do podniku, jejž nelze vyhrát ani u veřejnosti, ani podle jeho vlastních měřítek. Írán sice přišel o celé vedení, to nové ale nejeví žádnou umírněnost a nedemokratická podstata režimu zůstává stejná. Sice se podařilo dohodnout na dočasném a částečném otevření Hormuzského průlivu, když Trump sám pohrozil jeho blokádou, to je ale jen vyřešení důsledku války, nikoliv její příčiny. Navíc má nyní Írán nad průlivem větší moc, než měl předtím.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
