Smečka Andreje Babiše řídne. Orbán padl, Fico je vyčpělý, Trump mu nevyhovuje a Macron je fabulátor
Andrej Babiš loni v listopadu oznámil, že českou zahraniční politiku bude „dělat premiér“. Doma i v cizině si k tomu ale našel špatné koně. Jeho přítel Viktor Orbán dostal v Maďarsku kopanec. Slovenský premiér Robert Fico je vyčpělý a na evropské úrovni slabý. Od podivné politiky Donalda Trumpa se začal Babiš odtahovat. Navíc se předseda vlády nechal šéfem diplomacie Petrem Macinkou zatáhnout do sporů s nejpopulárnějším politikem země prezidentem Petrem Pavlem.
Andrej Babiš oplývá nedostatkem etických zásad a necítí žádnou trapnost, když každý den mění názory. To mu dává v politice obrovskou flexibilitu. Jenže to, s čím se dá pracovat doma, nefunguje v zahraniční politice. V té by měl být politik daleko více konzistentní, měl by se dobře orientovat v souvislostech a měl by naslouchat odborníkům, protože problémy světa nemůže nikdo obsáhnout sám. V diplomacii také nemusí fungovat pověstný Babišův mikromanagement. Nelze ji řídit jako firmu. Pokud se navíc chováte chaoticky a jste společně s ministrem zahraničí (Petr Macinka) ve válce s prezidentem (Petr Pavel), národním zájmům země to nepomáhá, působíte někdy trapně a stát má v důsledku toho míň spojenců, než by potřeboval.
Premiér Babiš se už před lety zakoukal do národního konzervatismu svého maďarského přítele Viktora Orbána. To pak ovlivňuje i zahraničněpolitická témata, která chcete primárně řešit. Jenže zájmy Maďarska a Česka jsou rozdílné a Andrej Babiš nikdy žádným konzervativcem nebyl. Na rozdíl od Orbána nevyznává žádnou ideologii. Hrát si na evropském poli na „malého Orbána“ je nesmysl. Nefunguje to. A teď když Orbán dostal ve volbách výprask, může Babiš hodit svoji maďarskou kartu do kanálu.
Podobný příběh sledujeme i při jeho flirtování se slovenským předsedou vlády Robertem Ficem. Ten opustil někdejší roli autentického levicového předáka a vydal se na cestu, při které koketuje tu s Trumpem, tu s Putinem, tu s čínským komunistickým mandarínem Si Ťin-pchingem. Někdo tomu může diplomaticky říkat „politika všech azimutů“. Spíše to ale připomíná pomatenou střelku v kompasu. Fico u toho vypadá vyhořele, reaguje často podrážděně a jeho pozice v Evropské unii je velmi slabá. Spojenectví s ním nepřinese Česku na mezinárodním poli žádné zisky.
I z těchto důvodů bylo předvolební snění Babiše, Motoristů sobě a Okamurovy SPD o vzkříšení a posílení Visegrádské skupiny na úrovni sci-fi. Některé důležité postoje Polska, silného hráče regionu, se míjí s českou zahraniční politikou. Příkladem je Ukrajina, výdaje na obranu či koketování s tím (jak to dělá vládní SPD), že opět budeme chtít ruskou ropu a zemní plyn. K tomu všemu polský premiér Donald Tusk rozhodně není Babišova krevní skupina. Visegrád má zástavu srdce a je připojen na mimotělní oběh. Ještě není konec, ale to, o čem mluví Babiš a jeho vláda, je nereálné.
Najít velké a spolehlivé spojence je pro českou diplomacii nesnadné. Vždy to bylo nesnadné. Ale nevypadá to, že duo Babiš-Macinka zná řešení. Jejich nadšení pro Donalda Trumpa vyprchává. Premiér také blouzní o tom, že by nám v něčem mohla pomoct Francie, protože on má mobil na Emmanuela (Macrona). Ten je přitom mistrem světa ve fabulaci. Britský šéf vlády Keir Starmer se zase doma potýká s tolika problémy, že nemá čas registrovat, že nějaké Česko existuje. A co náš nejdůležitější a největší partner Německo? Vztahy jsou dobré, ale ani Fridrich Merz není člověkem, který by si dal Babišovu fotku do rámečku na stůl.
Netuším, jakou má český premiér přesně hmotnost, ale naznačuje, že na rozdíl od expremiéra Fialy bude na půdě Evropské unie zápasit ve vyšší váhové kategorii, než mu přísluší. To chce dělat s lidmi, jako je Fico? Při jednání o emisních povolenkách nedávno skutečně vznikla za účasti Česka koalice deseti evropských zemí (přidala se například Itálie), které chtěly v systému razantnější změny. Ale ani to nestačilo. Povolenky zůstanou, nějaké změny se odehrají, ale ne dostatečné.
Co s tím vším?
Vybalancovat českou zahraniční politiku, protože jsme stát střední velikosti bez nějakého zásadního vlivu, nikdy nebylo jednoduché. Líp by to mohlo fungovat, kdyby existovala v této oblasti obecná shoda na základních věcech mezi vládou a opozicí. Ta neexistuje. Shoda na tom nejdůležitějším by byla vhodná i mezi prezidentem Pavlem, předsedou sněmovny Okamurou, premiérem Babišem a celým kabinetem včetně ministra zahraničí Macinky. To, že na některé věci mají tito politici rozdílné názory, není zásadním problémem. To je obvyklé. Problémem je, že vystupují někdy s tak nekompatibilními názory, že tomu nemohou v cizině rozumět. Co si z toho mají v zahraničí vybrat?
Andrej Babiš se u toho nechal kvůli nejmenování Filipa Turka ministrem zatáhnout šéfem diplomacie a předsedou Motoristů sobě Petrem Macinkou i do veřejných sporů s prezidentem. Místo aby svého člena kabinetu srovnal, připojil se premiér k soupeření s Hradem. Naše politika tak někdy působí směšně. Příkladem jsou hádky, kdo bude vést delegaci na červencový summit NATO v Turecku. Pokud tam chce jet jako vedoucí delegace Babiš, tak se nemá schovávat za Macinku. Premiér si to měl mimo kamery a mikrofony vyříkat s prezidentem sám. Aktéři v takové věci nemají veřejnost zásobovat nějakými dopisy, esemeskami a vyjádřeními pro kamery. Jenže to by Babiš musel v sobě potlačit sebestředné pudy, Macinka svoji zavilost a hradní pán by musel sestoupit z trůnu.
Andrej Babiš by měl v případě zahraniční politiky také úplně přestat poslouchat nesmysly Tomia Okamury a přidružené hlásné trouby vládní SPD v podobě mýtomana Jindřicha Rajchla.
Obvyklým Babišovým problémem, který ovlivňuje jeho zahraniční politiku, je také to, že věří velmi omezenému okruhu lidí. Vidíme, jak funguje zkušený diplomat Hynek Kmoníček na pozici poradce pro národní bezpečnost. V podstatě nijak. Po pár měsících má odejít na diplomatický post do Ameriky. Ve výborném animovaném seriálu „Pojďte pane, budeme si hrát“, se potkali u Kolína dva medvědi. V případě Babiše a Kmoníčka se potkali dva lidé, kteří si spolu nehrají, protože skoro vždy mluví především sami o sobě. To je velký rozdíl od fungování bývalého poradce Tomáše Pojara, který připravoval pro vládu Petra Fialy různé taktiky a strategie. Ano, i u něj bychom našli věci, které se dají rozporovat, ale byl v tom nějaký systém. Teď monitorujeme prázdnotu.
Nevím, zda už Andrej Babiš po výprasku Viktora Orbána pochopil, že by měl dělat zahraniční politiku jinak. Že se nemá ohlížet na to, co dělá vyhaslý Fico. Že našimi přirozenějšími spojenci (ať se podívá na svůj drahý glóbus, ale lepší je u toho mapa) by měly být v dnešním rozbouřeném světě spíše Polsko, Německo, Pobaltí či Finsko. Že by bylo dobré nakoupit velké množství dronů od Ukrajinců. Vláda také musí vymyslet způsob, jak spolupracovat s Trumpem, i když se s ním někdy spolupracovat nedá.
Tak či tak, smečka, do které chtěl Andrej Babiš v případě zahraniční politiky patřit, řídne. Příští rok jí bude muset po volbách možná opustit i velmistr pokrytectví Robert Fico. Koho má český premiér dalšího na skladě? Nebo v tom zůstane sám jako kůl v plotě?
