Smrt Chámeneího: Vražda na tyranu není zločinem. Zničení islamistické diktatury v Íránu je ale oříšek
Tvrdé útoky americké a izraelské armády na stovky cílů v Íránu nejsou stejné jako v minulosti. Tentokráte nemají za cíl jen eliminaci jaderného programu, který by mohl sloužit k výrobě atomové bomby. Nejde jen o zničení protiraketové obrany a zastavení výroby balistických střel. Teď jde o samotnou podstatu – je to akce, která má za cíl ukončit islamistickou diktaturu, která představuje jeden z nejhorších režimu na světě.
Přední globální zloduch planety, vůdce Íránu ájatolláh Alí Chámeneí, byl zabit v sobotu 28. února hned po zahájení leteckých útoků, které spustily Spojené státy a Izrael proti režimu v Teheránu. Symbolizuje to odhodlání amerického prezidenta Donalda Trumpa a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua nejenom zničit vojenské a jaderné kapacity Íránu, ale otevřít silou i cestu ke změně režimu. To je hlavní cíl vojenské operace, kterou si izraelská armáda označila kódovým jménem Řvoucí lev a americký Pentagon si jí pojmenoval Epická zuřivost.
Mezitím se rozběhla očekávaná a zatím nepřekvapivá diskuse o oprávněnosti podobné akce či o dodržování mezinárodního práva. V překladu o tom, zda má svobodná část světa nějaké morální či jiné oprávnění likvidovat odporné režimy, které masakrují civilní obyvatelstvo a prostřednictvím svých spojenců napadají cizí státy. Domnívám se, že v případě Íránu zní odpověď ano. A pokud jde o likvidaci islamistického diktátora Chámeneího připomínám legendární větu z českého filmu Vyšší princip: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
Těm, kterým se útok na Írán nelíbí, je nutné připomenout, že tato země je předním světovým sponzorem terorismu, pramenem nedemokratického smyšlení a antisemitismu.
Přijala pomocí zákonů systematickou diskriminaci žen, která se dá označit za genderový apartheid.
Potlačuje jakoukoli politickou opozici.
Pod hrozbou trestu smrti omezuje náboženské projevy nemuslimů.
Íránské Islámské revoluční gardy, které jsou oporou diktatury, označuje i Evropská unie včetně České republiky za teroristickou organizaci.
Od vzniku Íránské islámské republiky v roce 1979 vládnoucí moc nikdy ani nenaznačila, že by se chtěla chovat ke svým občanům lépe. V prosinci a lednu islamisté vraždili na ulicích neozbrojené demonstranty, kteří protestovali jak proti mimořádně neutěšené ekonomické situaci, tak proti trvalému omezování svobody. Teheránský režim tvrdí, že při potlačování nepokojů zemřelo přes 3700 lidí (což je samo o sobě strašlivé číslo), nezávislé zdroje ale hovoří o násobně vyšším počtu, některé zprávy zmiňují až 36 tisíc mrtvých. Další tisíce lidí jsou ve vězení.
Připomeňme si u toho, jak před islámskou revolucí v roce 1979 jiný ájatolláh, Chomejní, a další islamističtí vůdci klamali a lhali jak íránskému lidu, tak mezinárodní veřejnosti (a ta jim na to někdy naskakovala). Když žil ještě Chomejní v exilu ve francouzské vesnici Neauphle-le-Château nedaleko Paříže a zprostředkovával Íráncům i světu zavádějící obraz svých politických záměrů, tak tvrdil, že když se dostane k moci, tak zajistí rovnost žen, svobodu projevu a univerzální svobody ve své vlasti. A odvolával se u toho na „pravý islám“, který prý něco takového dokáže zajistit. Výsledem je islamistická diktatura, která všechny zmiňované svobody popírá.
Jak pak vlastně lze tyto věci v případě Íránu obhájit? Jak lze vůbec spolupracovat s totalitní vládou islamistické diktatury? Jak se lze s ní na něčem domluvit, když žádné smlouvy ani v minulosti nedodržela? Na to kritici současné americké a izraelské vojenské operace neodpovídají.
Proto nemožnost uzavření smysluplných dohod, které by eliminovaly fanatismus íránských islamistů, vedly k zahájení operace Řvoucí lev. Teď už se bojuje o změnu režimu. Donald Trump proto naléhavě vyzval Íránce, aby zatím zůstali doma, dokud bombardování neskončí, a poté si „vzali zpět svou zemi“. Řekl, že by to mohla být jejich „jediná šance za celou generaci“. Až v nadcházejících dnech se ale dozvíme, zda Íránci vnímají tuto situaci jako příležitost povstat proti režimu, nebo zda se příliš bojí postavit obludným silám, které jen v posledních osmi týdnech zavraždily desítky tisíc lidí. Íránská společnost je totiž velmi traumatizována nedávnými událostmi, protože zabíjení bylo tak rozsáhlé, že miliony rodin po celé zemi buď ztratily milovanou osobu, nebo znaly někoho, kdo o někoho přišel, nebo byl zraněn, vyhozen z práce či uvězněn.
Americké a izraelské útoky na zařízení íránských ozbrojených složek a eliminace některých vůdců a velitelů přesto mohou otevřít cestu k revoluci, která by svrhla odporný teokratický režim. Jenže kritické množství lidí se k něčemu takovému nepřipojí, pokud nebudou přesvědčeni, že uspějí. Důvod? Strach je všudypřítomný. Zatím. Nikdo nechce jít do ulic a nechat se zmasakrovat. Otázkou tedy zůstává, zda se větší protesty znovu začnou objevovat, zda masy začnou obsazovat úřady a policejní stanice a zda se k nim přidá část ozbrojených složek. To by byla cesta ke změně režimu. Ale vyčkejme.
Reformovat zevnitř stávající íránskou diktaturu je přitom spíše fikce. Někteří západní experti a komentátoři, včetně českých, se u toho naivně odvolávají na to, že v Íránu existují i reformní konkurenční islámské skupiny. Ano, existují. Ovšem působí v rámci systému a jejich cílem je pouze sofistikovanější strategie stabilizace a zachování nějaké formy totality. Věřit tomu, že nějaký reformní islamista zavede široké svobody a demokracii, je iluze.
Na rozdíl od jiných zemí problém spočívá také v tom, že v Íránu vidíme jeden z nejosamělejších režimů na světě. Pro žádného íránského představitele neexistuje dobrý plán úniku. Na světě je jen velmi málo míst, kam mohou odejít do exilu. Navíc dnes při jakémkoli pohybu riskují, že je rozstřílejí Američané nebo Izraelci. Uvízli ve smyčce – buď musí sami zabíjet, nebo být zabiti.
Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby íránská islamistická diktatura pod vlivem vojenských úderů USA a Izraele padla. Fakta jsou ale varovná. Od druhé světové války přibližně tři čtvrtiny přechodů od nějaké formy autoritářství vedly k jiné autoritářské formě vlády. Viděli jsme to i po revolucích v době takzvaného Arabského jara zhruba před patnácti lety. Žádná demokratická moc se v arabských zemích dosud neprosadila. To hrozí i v někdejší Persii.
Útoky na íránský režim a eliminace jeho vůdců jsou přesto ze strany Američanů a Izraelců správné. Otevírá to alespoň nějaké možnosti, jak oslabit a případně se zbavit jedné z nejodpornějších a současně nejsofistikovanějších diktatur na světě.
