Stanislav Balík: Česká žába se už v autoritářské polévce začíná ohřívat
Konec února nás pravidelně přivádí k přemýšlení nad nedemokratickou, komunistickou érou našich dějin. Střetávají se nejenom její obhájci a odpůrci, spor probíhá také o to, jak se to stalo. Měl větší vliv Sovětský svaz, nebo domácí zdroje? Je to vlastně debata o vině za tuto zavrženíhodnou dějinnou etapu. A emoce, na rozdíl od debat o významu Zlaté buly sicilské či Dekretu kutnohorského, budí především proto, že v odpovědi leží klíč k odpovědi na mnohem obecnější otázku: může se to stát znovu?
Otázka možná nebyla tak aktuální v devadesátých letech, kdy nedemokratické síly stály v koutě a tiše se styděly. V posledních desetiletích však nabývá její naléhavost na intenzitě. A to spolu s tím, jak se začíná demokracií okázale pohrdat, jak bývá (znovu) rámována jako zoufale neefektivní, užvaněná, neschopná a jak se některé demokratické země jen zuby nehty brání vnitřním silám, které je chtějí rozložit a převést na otevřeně nedemokratické pozice. Otázkou přitom je, jak dlouho se jim to ještě bude dařit, vidíme-li, jak řadě voličů evidentně imponují lídři mající kolem sebe nikoli spolupracovníky, ale spíše dvory plné dvořanů, kteří jim nekriticky shrbeni do pravého úhlu slouží.
Variace orientální pohádky
Kdysi jsme se smáli severokorejským Kimům či Turkmenbašimu, kteří byli podle propagandy svých zemí v zásadě všemocní a božští, na jejich pokyn se měnily staleté zvyky, jména a mnohé další. Měli jsme za to, že jsou to jakési variace na orientální Pohádky tisíce a jedné noci, které v racionálním, západním světě nemohou být napodobeny. A ejhle, najednou i ve svém okolí vidíme chlápky, kteří si téměř osobují právo rozhodovat o východu slunce.
Málokdy je to tak, že autokratický vir úspěšně napadne zdravou společnost odněkud zvenčí, úspěšně zničí její imunitu, rozloží ji a umožní dlouhodobý nedemokratický režim. Většinou staví na vnitřních dispozicích společnosti, na jejích přirozených sklonech, chcete-li, na domácích tradicích.
Tak tomu bylo i v československém/českém případě před rokem 1948. Takzvaný Vítězný únor by samozřejmě proběhl dost jinak, nebýt masívní metodické a jiné podpory ze sovětské ambasády a bez sovětského vítězství v druhé světové válce. Nicméně nebyl by možný bez nadšené podpory desetitisíců, spíš vlastně statisíců domácích příznivců komunistické politiky, kteří uvěřili její nedemokratické vizi. Neobjevili se přitom zničehonic v prosinci 1947 či v únoru 1948. V té době už měla KSČ přes půldruhého miliónu členů. Už za první republiky, v roce 1925 v prvních celostátních volbách, jichž se od sociální demokracie odštěpení komunisté zúčastnili, jim scházelo jen půl procenta hlasů, aby v nich zvítězili.
Komunisté svou rétorikou a programem navazovali na dávné plebejské nastavení české společnosti. Když se k tomu přidala obří světová hospodářská krize, která znevěrohodnila tehdejší nejenom ekonomický, ale i demokratický politický systém, bylo k průšvihu nesmírně blízko. Stačil pak Mnichov a naše osamocení v predátorském světě, protislovanské německé tažení –
a bylo to.
Upozorněme však na to, že samotná hospodářská krize a druhá světová válka nestačily. Česká podpora k autokracii směřujícím komunistům byla nesrovnatelně, ba vlastně řádově větší než v sousedním Polsku či Maďarsku. Což nevysvětlíme jinak, než že komunistická ideologie a rétorika dovedně rozezněly struny přítomné v tehdejší české společnosti. Tam zase úplně jinak rezonovaly meziválečné fašistické režimy, na rozdíl od českých zemí.
Autokratické metody
Nedemokratické útoky nebývají jako přes kopírák. Bývají vedeny různým způsobem, z různých stran. Proto nepomůže studování minulých zkušeností a strategií, abychom se poučili do budoucna.
O něco užitečnější je studování aktuálních nedemokratických případů v jiných zemích. Nejde o to, že poznání třeba z dnešního venezuelského či zimbabwského režimu nás automaticky ochrání před nedemokratickými metastázami českými. Tak to nefunguje, protože nedemokraté držívají prst na tepu doby, umějí se poučit, studují techniky ovlivňování jednotlivce a společnosti, dokážou využívat nejmodernější technologie a umějí designovat originální kroky a doporučení. To, co funguje v Maďarsku, by nefungovalo u nás, a naopak.
Zajímavě o těchto věcech píše Anne Applebaumová ve své nejnovější knize Autokracie, s.r.o.: Diktátoři, kteří chtějí řídit svět. Přes výše zmíněné rozdíly upozorňuje na některé společné rysy. Třeba že už se autokrati v zásadě snaží vyhýbat vyrábění mučedníků a obětí ze svých protivníků, že se je mnohem spíš a účinněji snaží očernit v očích jejich podporovatelů – nejrůznějšími fámami, nařčeními z finančních machinací, spojení se zlým zahraničím (Sorosovi agenti), dehonestováním jejich soukromého života apod. Nebo že společným rysem autokratů je chamtivost – stále mají málo. I když jsou se svým širokým okolím milionáři, či spíše miliardáři, stále jim to nestačí. Nezní nám to povědomě?
Společným rysem, a to nejenom dnešních autokracií, ale napříč věky, je jejich nenávist vůči autonomním společenským strukturám. Mohli bychom říct vůči občanské společnosti, kdyby u nás kdysi spor Václava Havla a Václava Klause tento termín nezatemnil. Zkrátka odpor a boj proti všem občanským iniciativám a spolkům, které nejsou pod přímou kontrolou vládnoucí věrchušky. Zde se můžeme vrátit k našemu únorovému výročí. V posledních dnech února 1948 se „nečistil“ jen parlament, vláda, silové složky a jiné vysoké státní instituce od nekomunistů či přímo komunistických odpůrců. Hned v prvních dnech akční výbory Národní fronty „vyakčňovaly“ nekomunisty i z nejmenších spolků, lokálních novin, národních výborů i těch nejmenších obcí. A je tomu tak dosud, jen se to dělá šikovněji. Není třeba odpůrce autokratů přímo vyhazovat, ale dají se znevěrohodnit spolek či iniciativa jako takové. Přijali jste nějaký zahraniční grant? Podezřelé! Spolupracujete s někým nežádoucím? Zakážeme vás. Většinou se začíná administrativními útoky, že se takovým strukturám snažíte znepříjemnit život novými povinnostmi. Nebo že bez zjevného důvodu a bez vysvětlení ze dne na den významně snížíte státní financování grantů pro dětské spolky. Že ztížíte práci pro nezávislá média.
Rozděl a panuj!
Demokracii nezaručí silné ústavy, instituce, zákony, pravidla. Demokracie potřebuje, aby na ní měla zájem silná většina společnosti. Když tohle chybí, máme problém, Houstone.
A jak k tomuto problému dojde? Celkem jednoduše – stačí dostatečně rozdělovat společnost, vytvářet její silné rozdělení na „my“ (my, obyčejní lidé, my, chudáci) a „oni“ (lepšolidi, pražská kavárna). Když v tom budete dostatečně úspěšní, společnost otrávená vnitřními spory rezignuje a povolá si do svého čela člověka či skupinu, kteří slíbí s tímto rozdělením rázně skončit a zatočit s těmi, kdo otravují klid na práci.
Rio Preisner, originální český politický filozof, upozornil na to, že lest autokracie spočívá v tom, že ve svobodném státě se její pravá tvář vynoří až ve chvíli, kdy všechna moc, která by ji byla schopna zničit, je definitivně podlomena.
Pokud z naší nedemokratické minulosti a z nedemokratického současného světa může vzejít nějaké poučení, pak je to potřeba průběžné péče o společenské zdraví. Česká žába se už v autoritářské polévce začíná ohřívat. Stále je ještě čas sfouknout plamen pod hrncem.
Autor je politolog a historik, nezávislý senátor za Šumpersko a Jesenicko zařazený v klubu ODS+TOP 09
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
