Jefim Fištejn: Teheránský režim je odsouzen k zániku. Aby se vzpoura stala revolucí, potřebuje vojáky

Drazí zabijáci

Na rozdíl od předchozích protestů se spouštěčem nynější vlny všelidového hněvu nestala jednotlivá událost typu vládního represívního nařízení nebo zabití aktivisty, nýbrž souhrn nepříznivých jevů, přírodních a sociálních. Velké sucho způsobilo akutní nedostatek pitné vody vyhánějící obyvatele z velkých měst. Ekonomická krize jako přímý důsledek ideologické zaslepenosti teokratického režimu přesáhla každou myslitelnou míru únosnosti. Znehodnocení národní měny – rijálu – dostalo podobu spíše zhroucení než řízené inflace. Současný běžný kurs činí půldruhého miliónu rijálů za dolar, což při zaokrouhlení dává čistou nulu jako reálnou hodnotu íránské měny. Hospodářství země žilo z prodeje ropy, ta je nyní levná, jako už dlouho nebyla, a sotva lze čekat její brzké zdražení. Už teď dle různých odhadů až 60 % Íránců vegetuje pod hranicí chudoby. Inflace se stabilně drží na úrovni 40 % ročně. Není divu, že první plamínky nynějšího požáru vzplály v prostředí teheránských tržnic, mezi drobnými hokynáři a pouličními prodejci. Ukazatel nezaměstnanosti se oficiálně uvádí ve výši přes 12 %, leč pro věkovou kategorii 20 až 30 let je tento ukazatel mnohem vyšší.

Íránce obzvlášť irituje skutečnost, že nemalé zdroje jejich vlasti byly po desetiletí rozmařile mrhány na podporu četných teroristických skupin v zahraničí, většinou v okolí Izraele. Koho by nenaštvalo, že vláda v Teheránu slibuje vlastním občanům peněžní podporu ve výši sedm dolarů měsíčně, zatímco na jednoho zabijáka z Hizballáhu je ochotna utratit 1800 dolarů!? Proto tak často nad hlavami protestujících byl vidět transparent s heslem: „Ani Gaze, ani Libanonu: Můj život patří Íránu!“