Turek vykládá ruskou propagandu. Jeho neznalost historie škodí českým zájmům
Poslanec Motoristů a místopředseda zahraničního výboru sněmovny Filip Turek se minulý týden zúčastnil cesty ministra zahraničí Petra Macinky do válkou sužovaného Kyjeva. V rozhovoru s reportérem aktuálně.cz Radkem Bartoníčkem označil za některé z příčin války i špatnou zahraniční politiku velmocí a rozšiřování NATO. Této lživé tezi, kterou úpěnlivě vysílá ruská propaganda, aby ospravedlnila své imperialistické choutky, propadli mnozí, včetně prý studovaného politologa Filipa Turka. Pojďme se podívat, jak je to doopravdy.
Tvrzení poslance Turka je nadále opředeno řadou tajemství. Předně, jaké rozšiřování NATO má na mysli, pokud hovoří o příčinách války na Ukrajině? Poslední země, které se připojily k Severoatlantické alianci, má s trochou nadsázky na svědomí sám Vladimir Putin. Neboť Finsko (2023) a Švédsko (2024) tak učinily až v bezprostřední reakci na invazi ruských sil na Ukrajinu. Když si probereme přírůstky k NATO, jež invazi předcházely, tak je to Severní Makedonie (2020), Černá hora (2017), Albánie (2009) a tak dále. Vstup které z těchto zemí do Severoatlantické aliance mohl podle pana Turka vyprovokovat Rusko k napadení Ukrajiny? Člověk nemusí být politolog, aby mu došlo, že žádný.
Užitečný idiot
Posuneme-li se dále do historie, do NATO vstupovaly i bývalé státy Varšavské smlouvy, respektive Sovětského svazu. To by při vědomí toho, že se Rusko nyní snaží vykládat tato území jako svou historickou sféru vlivu, teoreticky mohlo dát věcnou příčinu k posilování své autority vojenskými prostředky. Neměli bychom ovšem pominout to, že pokud takto argumentuje poslanec České republiky, které se ohrožení ruským imperialismem bezprostředně týká, neslouží jeho argumenty ani tak historické akurátnosti, jako spíš Rusku.
V roce 1999 do NATO vstoupilo Polsko, Maďarsko a Česká republika. V roce 2004 pak Slovinsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a pobaltské státy. Vadilo něco z toho Rusku? I kdyby ano, na webu Kremlu pořád visí rozhovor s Vladimirem Putinem, který v roce 2002 novinářům řekl například toto: „Z taktického a strategického hlediska by bylo naprosto špatné bránit Estonsku ve vstupu do NATO. Pokud Estonsko chce, ať vstoupí, pokud si myslí, že tak bude šťastnější. Nevidím v tom žádnou tragédii.“
Toto tvrzení docela dobře odpovídá dobovému postoji Ruska k Severoatlantické alianci. Během devadesátých let docházelo k významnému sbližování těchto dvou rivalů. Na počátku byly fantasmagorické úvahy, jež se vynořovaly v posledních měsících existence Sovětského svazu, totiž že by i Rusko samotné mohlo do NATO vstoupit. Pro Reflex na tu dobu zavzpomínal účastník mnoha tehdejších mezinárodních jednání Michael Kocáb.
Kromě tohoto, dnešní optikou bláznivého nápadu pak přišly další milníky, které usmíření po konci studené války stvrzovaly. Byla to například dohoda z roku 1994 mezi zeměmi bývalého Sovětského svazu a NATO zvaná Partnerství pro mír, kterou tehdejší americký prezident Bill Clinton označil za první krok vstupu do NATO. V roce 1997 následovala smlouva zvaná Zakládající akt NATO-Rusko. V její preambuli se mimo jiné píše, že oba subjekty se navzájem nepovažují za protivníky.
Otočka v ruském postoji vůči NATO přišla až v éře vrcholného putinismu. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007 vystoupil ruský prezident s plamenným projevem, ve kterém kritizoval USA, Evropskou unii a poprvé i rozšiřování NATO. Na jeho slova reagovali evropští státníci velice smířlivě. Následujícího roku na summitu NATO v Bukurešti hlavně představitelé Francie a Německa odmítli, že by se Ukrajina a Gruzie coby území historicky napojená na Rusko mohly stát členy Severoatlantické aliance. Co následovalo dál, už víme. Ještě téhož roku Rusko provedlo invazi do Gruzie, o šest let později na Ukrajinu.
Další detaily z vývoje vztahů mezi NATO a Ruskem po konci studené války rozebíráme v nejnovější epizodě podcastu Padni komu padni.
