Jefim Fištejn: Trumpovi odpůrci raději sežerou chrousta, než by uznali jeho diplomatické vítězství
Dalo se očekávat, že lidé, jimž Donald Trump leží v žaludku, se pokusí umenšit význam dohody o míru na Blízkém východě, kterou uzavřel v egyptském Šarm aš-Šajchu, tím spíše, že zpochybnit ji je náramně snadné.
Mír v tomto regionu je věc mimořádně křehká, nikdy nemá obzvlášť dlouhého trvání, účinkující síly o věčný mír nestojí, dobré sousedské vztahy nepatří k místním ctnostem, historie regionu je příběhem válek a krvavých řeží. Teroristická banda zatracenců z Hamásu nemusí dodržet závazky, které pro ně vyplývají z dohody podepsané z jejich hlediska kýmsi mimo Pásmo Gazy. Stačí salva raket z písečného úkrytu neobjeveného Armádou obrany Izraele, stačí její neodvratná odveta, a jsme tam, kde jsme byli. Leč samotné takové uvažování, vyhledávání možných rizik situace není ničím jiným než snahou o nepochopení příčin toho málo uvěřitelného úspěchu, který není koncem, ale spíše začátkem mnohoslibného vývoje v těžce zkoušeném blízkovýchodním regionu.
Že arabští sousedé Izraele mají plné zuby válčení, o tom svědčí nečekaná pevnost Abrahámovských dohod – žádná země je nevypověděla, a dokonce nesnížila úroveň diplomatických vztahů, až na Turecko, jenže to není arabskou zemí. Navzdory očekáváním rádoby znalců nedošlo ani ke třetí intifádě na územích Judska a Samaří zvaných Západní břeh, ani k nepokojům ve vnitřním Izraeli. Nelze to vysvětlit jinak než tím, že Arabové dospěli k poznání a přijetí prosté pravdy, že Izrael je jejich sousedem navždy, že to není pouhá dočasnost, nýbrž trvalá realita Blízkého východu. Po takřka 80 letech existence, po ekonomických, technických a kulturních úspěších, po teď už šesti vyhraných velkých válkách dokázal židovský stát, že zahnat ho do moře nepůjde snadno, ba možno nepůjde vůbec. Došlo jim to, co nedochází přihlouplým demonstrantům západních zemí: vyzmizíkovat židovský národ a jeho stát se nepodaří ani tentokrát!
Mnohem plodnější než hnidopišsky pochybovat o realitě je pokusit se zjistit, jak se americkému prezidentovi podařilo rozeznat v neuvěřitelné spleti faktorů ten středobod, který ji drží pohromadě. Nejspíš uvažoval zhruba takto: pokud je Katar hlavním dodavatelem zbraní, peněz a rozumů teroristům a katarská televize Al-Džazíra jejich hlásnou troubou, pak je třeba nějak zainteresovat Katar, aby se mírové dividendy zdály emírovi Al-Thánimu lukrativnější než nekonečná válka s nejistým výsledkem. A tak se i stalo! Vidina budoucích obřích obchodů a hlavně ojedinělé bezpečnostní záruky uchvátily představivost šejchů do té míry, že na zvláštní vztahy s Amerikou ochotně přistoupily.
Zatímco v nastalém sbližování Trumpovy vlády s monarchiemi Perského zálivu si povrchní komentátoři všímali jen bulvárních cerepetiček typu superdrahého letounu pro prezidenta, nerozpoznali včas význam tak dalekosáhlých faktorů, jako je smlouva o vzájemné obraně a založení katarské vojenské základny, první svého druhu na americkém území. Je to zatraceně mocná záruka katarské zdrženlivosti. Hamás může nakrásně zuřit a chrastit zbraněmi, leč co asi bude dělat, až mu v zásobnících dojdou náboje? Až mu na účtech dojdou peníze? Opravdu si někdo myslí, že jeho ochotní mučedníci budou zbraně vyrábět na koleně? Na katarské vystřízlivění v kombinaci s izraelskou neprodyšnou blokádou po celém obvodu enklávy spoléhá Trump spíše než na čestné slovo signatářů dohody.
Je nesrovnatelně snazší vypočítávat možné šikany na trnité cestě než ji vidět jako nadějný proces s reálnou vyhlídkou na mír. Jenže to vyžaduje zcela jiný pohled na svět než ten, který v našem a západním tisku šíří salonní revolucionáři fučíkovského typu. Ti zrovna objevili půvab nové totality, ať již protokomunistického nebo protofašistického ražení, to přijde nastejno. Nemohou z dosaženého usmíření mít žádnou radost, neboť na nenávisti vůči Izraeli zbudovali celou svou identitu. Raději sežerou chrousta, než by uznali Trumpovi aspoň jedno diplomatické vítězství! Všichni žijící demokratičtí prezidenti, Trumpovi předchůdci, uznali historickou povahu jeho úspěchu, i když při tom museli polykat žluč. Jen skálopevní mediální svazáci trvají na tom, že se mu směje celý svět a Amerika ještě nikdy nebyla tak slabá a bezvýznamná jako nyní! Co jiného mají dělat, když vidí, jak se jim před očima hroutí jejich svět? Přicházejí o samotný smysl své existence.
Jejich módní antisemitismus dávno přestal být politickou pozicí a stal se součástí pokrokové věrouky. Ta ovšem potřebuje trvalou válku jako důkaz, že Izrael není pouhou zemí, jež má právo na bezpečnost, nýbrž ztělesněním světového zla, opiem lidstva. Jestliže válka končí, jejich náhražková víra ztrácí jakýkoliv smysl. Jaký smysl potom bude mít jejich mantra o tom, že Izrael páchá genocidu, tudíž chce vykynožit celý starobylý palestinský národ do posledního človíčka, když Izrael podepsal dohodu detailně rozkrokovávající budoucnost Pásma Gazy pod mezinárodním dohledem? Co si počnou tito zásadoví lidé, když dosavadní fejky o hladomoru a izraelských válečných zločinech budou vytěsněny důkazy o tom, jak Hamás provádí veřejné popravy jinak smýšlejících Palestinců? Kde budou hledat silné adrenalinové zážitky, na čem budou dokazovat vlastní neústupné ctnosti?
Nebo snad chcete říct, že taková Greta Thunberg těžce pokousaná izraelskými bojovými neštovicemi po hanebném propadu svého svatého tažení pod heslem „Zachraňte Gazu!“, se bude muset vrátit k zastaralému aktivismu typu „Zachraňte planetu!“? Jak trefně poznamenává Brendan O´Neill z britského časopisu The Spectator: „Bez této války budou muset jít do sebe, budou konfrontováni s obrovským prázdném ve svých duších, budou nucení setřást ze sebe falešnou víru a vrátit se do reality! Já osobně se upřímně těším na tu krizi existenčního smyslu, která čeká na světovou levici. Bude to bolestivé, leč užitečné – pro ně a pro nás všechny, kteří jsme unavení jejoch nekonečným protiizraelským vytím“.
Britský autor ovšem vlastnímu optimismu zcela nevěří, proto uzavírá svůj článek slovy: „Existuje však i jiná možnost – že ti lidé zdvojnásobí úsilí a jako zombie budou demonstrovat proti Izraeli i poté, co mír se stane hotovým faktem.“ Obávám se, že jeho skepse je na místě. Britská levice kolem Jeremyho Corbyna už slibuje spoluobčanům, že příměří v Gaze pro ně není důvodem k nečinnosti a že bude demonstrovat s neztenčenou chutí do doby, než v Izraeli padne režim apartheidu. Také italské odborové centrály vyhlásily časově neomezenou stávku s cílem odstranit izraelský genocidní režim z čisté tváře Blízkého východu. Mám předtuchu, že se ke strojům italští dělníci v dohledné době nevratí…
