Trump by si Nobelovu cenu za mír zasloužil. Je ale moc kontroverzní a uzávěrka nominovací byla už v lednu
Spekulace, proč americký prezident Donald Trump letos nedostal Nobelovu cenu míru, už kolují světem. Za některé své snahy o zajištění míru, třeba naposledy v Gaze, by si ji skutečně zasloužil. Ovšem uzávěrka letošních nominací byla už 31. ledna. Takže to vyjít spíše nemohlo. Norský Nobelův výbor proto udělil cenu venezuelské opoziční aktivistce Maríi Corině Machadové. Ta si jí zaslouží, protože neúnavně bojuje za demokracii v autoritářské zemi ovládané diktátorem Nicolásem Madurem. Trump si bude muset počkat, i když je otázkou, zda tak kontroverzní politik někdy podobné ocenění dostane. Bez ohledu na to, že jeho „zásluhy“ o mír, jsou v některých případech nesporné.
Když se Donald Trump mnoho měsíců sápal po Nobelově ceně míru, mnozí se tomu smáli a ťukali si na čelo. Jenže když dostal toto ocenění palestinský terorista Jásir Arafat nebo za prázdné řeči americký exprezident Barack Obama, proč by ji nemohl získat Trump? Jedním z důvodů, proč to letos nevyšlo, je včasná uzávěrka nominací pro rok 2025, která byla již 31. ledna. A to byl Trump ve funkci pouhých deset dní.
Když šel v červenci norský ministr financí Jens Stoltenberg po ulici v Oslu, najednou mu na mobil volal Donald Trump. Znají se dlouho, protože Stoltenberg byl generálním tajemníkem NATO a tykají si. Místní vlivné a seriózní noviny Dagens Næringsliv (takový norský Financial Times) pak přišly s informací, že Trump chtěl „projednávat cla“ a také „chtěl Nobelovu cenu“. Toto prestižní a ve světě velmi sledované ocenění totiž od roku 1901 uděluje Norský Nobelův výbor. Trump si zřejmě myslel, že Stoltenberg by to proto mohl nějak ovlivnit. To je ale hluboký omyl amerického prezidenta. Ukazuje to na posedlost, s kterou nájemník z Bílého domu po Nobelovce touží.
Donald Trump u toho opakovaně připomíná, kolik „velkých a krásných mírových dohod“ už od svého lednového návratu do funkce prezidenta zprostředkoval. Například dohoda podepsána 8. srpna mezi Arménii a Ázerbájdžánem, ke které Trump přispěl, je skutečně průlomová a významná. Vede k míru po desítkách let válčení, nenávisti a desítkách tisíc obětí. Arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev po podpisu dohody oznámili, že Trumpa nominují na Nobelovu cenu za mír. Ještě větší význam mají současné dohody o nastolení míru v Gaze. Jenže ty jsou moc čerstvé, aby se to projevilo v rozhodování Norského Nobelova výboru.
Pro mnoho lidi ve světě by bylo navíc udělení tohoto ocenění Donaldu Trumpovi nestravitelné, protože je kontroverzní politik. On sám tušil, že k udělení ceny nebude moc velká vůle. „Nikdy mi nedají Nobelovu cenu míru,“ řekl v únoru během setkání s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem v Oválné pracovně. „Je to škoda. Zasloužím si ji, ale nikdy mi ji nedají.“ Tato slova od té doby opakuje. Netanjahu ho samozřejmě na cenu navrhl také.
Na Nobelovu cenu míru za rok 2025 bylo nominováno 338 kandidátů, z nichž 244 bylo jednotlivců a k tomu 94 organizací. To je výrazný nárůst oproti loňskému roku, kdy bylo nominováno 286 kandidátů. Nejvyšší počet nominovaných byl pak v roce 2016, kdy to bylo 376 kandidátů.
Sporná rozhodnutí
Pokud budeme spravedlivý, Trump si Nobelovku určitě zaslouží daleko víc než někteří lidé v minulosti. Vždyť palestinský vůdce Jásir Arafat, který cenu získal v roce 1994 společně s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a izraelským ministrem zahraničí Šimonem Peresem, zasvětil část svého života terorismu a při útocích jeho bojovníků zahynulo mnoho nevinných civilistů. Pravda, pak podepsal s Izraelci mírovou dohodu, která ale vydržela jen krátkou dobu. Historik Burton Feldman ve své knize The Nobel Prize: A History of Genius, Controversy, and Prestige napsal, že když výbor odhlasoval cenu pro Arafata, jeden z jeho členů okamžitě rezignoval a veřejně odsoudil palestinského vůdce coby „teroristu“. Další člen odstoupil později.
Přitom Arafat přednesl při přebírání ceny v Oslu velmi dobře napsanou a na city působící umírněnou řeč. Mírový proslov. Začal citátem z Koránu: „Jestliže by byli nakloněni uzavřít mír, nakloň se k němu i ty a spoléhej na Alláha.“ Což nevím, jak znělo uším přítomných oceněných Židů. Pak ale řekl i slova, která už léta z úst naprosté většiny Palestinců neslyšíme. A mám obavu, že ani neuslyšíme. Arafat prohlásil: „Mír je pro nás aktivum a je v našem zájmu. Je to absolutní lidské aktivum, které umožňuje jednotlivci svobodně rozvíjet svou individualitu bez jakýchkoli regionálních, náboženských nebo etnických pout. Obnovuje nevinnou povahu arabsko-izraelských vztahů a umožňuje arabskému duchu, aby prostřednictvím nespoutaného lidského projevu odrážel své hluboké pochopení židovsko-evropské tragédie, stejně jako umožňuje mučenému židovskému duchu vyjádřit svou nespoutanou empatii k utrpení, které palestinský lid snáší během své rozervané historie. Pouze mučení mohou pochopit ty, kteří prožili mučení.“
Dalším z velmi problematických laureátů Nobelovy ceny míru je americký prezident Barack Obama. Ten dostal cenu v roce 2009. Protože nominace mají uzávěrku vždy do konce ledna, tak Obama dostal cenu za něco, co jen předtím sliboval, protože do funkce nastoupil deset dní před ukončením nominací. Jak jsme pak viděli, i to, co sliboval, se většinou nenaplnilo.
Mylných rozhodnutí, jakými byly Arafat či Obama, udělal Norský Nobelův výbor v minulosti několik. Divit se tomu nelze, protože výběr je subjektivní a definitivní rozhodnutí odráží politické složení výboru, který jmenuje Storting (norský parlament). Geir Lundestad, dlouholetý ředitel Norského Nobelova institutu, tvrdí, že navzdory rozmanitosti osobností mají laureáti tendenci odrážet „norský přístup“ k mezinárodní politice, což je taková zvláštní směs realismu, idealismu a liberálního internacionalismu, který klade důraz na praktické úsilí o podporu demokracie, lidských práv, humanitárního přístupu, odzbrojení a mezinárodní spolupráce. Takže česká americká (Trumpova) představa o tom, kdo má být oceněn, tomu odpovídat nemusí. To se někdy ve světě málo chápe.
Mnozí pak vnímají Nobelovu cenu míru jako vyjádření čistě západních liberálních hodnot. Čínská vláda v roce 2010 například ostře protestovala, když byla cena udělena čínskému aktivistovi za lidská práva Liou Siao-poovi. Lundestad však u toho argumentoval tím, že Nobelovka má také univerzální přitažlivost, založenou na ideálech, na které žádná země ani civilizace nemá monopol.
Jak se vybírá
Pokud má někdo představu, že může rovněž navrhnout někoho na Nobelovu cenu míru, tak nemůže. Pravidla to neumožňují. Nominaci může podat jen ten, kdo splňuje určitá kritéria. Jsou to samozřejmě samotní členové výboru. Dále členové národních parlamentů a vlád z celého světa i současné hlavy států. Ale také členové Mezinárodního soudního dvora v Haagu a Stálého rozhodčího soudu, který sídlí v tom samém městě. Nominovat mohou třeba i členky poněkud nevýrazné organizace, která se jmenuje Mezinárodní liga žen za mír a svobodu. To je takový relikt minulosti. Nominace mohou poslat i univerzitní profesoři, emeritní profesoři a docenti historie, společenských věd, práva, filozofie, teologie a náboženství; rektoři a ředitelé univerzit (nebo jejich ekvivalentní pracovníci); ředitelé ústavů pro výzkum míru a ústavů pro zahraniční politiku. Pak osoby, kterým již byla Nobelova cena míru udělena.
Nobelův výbor zásadně nepotvrzuje jména nominovaných, a to ani médiím, ani samotným kandidátům. Proto vidíme při vyhlášení jména takové překvapení laureátů, skutečně o tom dopředu neví. Existují přesto případy, kdy se jména předtím objeví ve veřejném prostoru, ať už v důsledku pouhých spekulací, nebo proto, že jednotlivci sami uvádějí, že nominovali konkrétní lidi či organizace. Seznam nominovaných je ovšem oficiálně zveřejněn až 50 let po udělení ceny v souladu se stanovami Nobelovy nadace.
Výběr kandidátů je velmi pečlivý a trvá více než rok. Už v září předchozí roku, než je cena udělena, takže v našem současném případě od září 2024, se sbíhají nominace. Koncem ledna je uzávěrka pro podání návrhů. Počet nominačních dopisů je vždy vyšší, protože některé z nich se týkají stejných kandidátů. V únoru a březnu příslušného roku výbor posuzuje reálnou práci kandidátů a připraví užší výběr. Aby to nebylo tak jednoduché, má Nobelův výbor ještě sbor poradců a ti se „vrtají“ v od března do srpna v užším výběru a posílají svá hodnocení. Kromě ředitele Nobelova institutu se poradní sbor obvykle skládá z malé skupiny norských univerzitních profesorů s rozsáhlými odbornými znalostmi v oblastech souvisejících s cenou míru. Občas jsou takové zprávy vyžádány i od dalších norských a zahraničních expertů. Začátkem října pak Nobelův výbor učiní poslední krok a vybere laureáta (může jich být i víc) ceny míru. Výbor při výběru usiluje o dosažení jednomyslnosti. Ve vzácných případech, kdy se to ukáže jako nemožné, se rozhodne prostou většinou hlasů. Proto je členů výboru pět, remíza není možná. Rozhodnutí je konečné a bez možnosti revize.
Desátého prosince se v Oslu, většinou za přítomnosti norské královské rodiny, koná slavnostní předávání ceny. Laureát dostane medaili, diplom a doklad na finanční částku, která se s tím pojí. Informaci o penězích oznámí výbor až v říjnu, ale odhaduje se, že v přepočtu to letos bude kolem 17,5 milionu českých korun. Při předávání přednese oceněný projev. Ten je pak citován všude.
Kdo chybí
V případě Nobelovy ceny míru se ale nediskutuje pouze o lidech, kteří jí podle někoho dostali neprávem. Existují i opačné případy, kdy došlo o opomenutí výboru a cena nebyla udělena, i když by si ji dotyčný zasloužil. Jednalo se například o indického duchovního a politického vůdce Mahátma Gándhího. Ten byl nominován celkem pětkrát. Velmi se nabízelo udělení v roce 1948, protože předešlý rok pomohl Gándhí dovést Indii k nezávislosti a vyzýval u toho ke krocení vášní mezi hinduisty a muslimy (kromě Indie vznikl i muslimský Pákistán a docházelo na obou stranách k velkým etnickým čistkám a masakrům). Ovšem Gándhí 30. ledna 1948 zemřel a Nobelův výbor cenu neuděluje posmrtně. Ten rok proto nedostal ocenění nikdo, výbor oznámil, že „nebyl k dispozici žádný vhodný žijící kandidát“. V roce 2006 tehdejší ředitel Nobelova institutu Geir Lundestad na toto téma prohlásil: „Největším opomenutím historie naší organizace je nepochybně to, že Mahátma Gándhí nikdy nedostal Nobelovu cenu za mír. Gándhí se bez této ceny mohl obejít. Jestli se Nobelův výbor obejde bez Gándhího, to je otázka.“
Na Nobelovku aspirovali i Češi. Respektive je někdo nominoval. I když ji nikdy nezískali. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl nominován dokonce sedmnáctkrát, několikrát se ve výběru ocitl i Václav Havel. Nominaci obdrželi také Rudolf Vrba, Edvard Beneš, Čeněk Slepánek, Josef Lukl Hromádka či Jiří Hájek. I když se k českým laureátům oficiálně nezařazuje, tak si můžeme přivlastnit Berthu von Suttnerovou, která se narodila v roce 1843 v Praze jako hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. Tato česko-rakouská pacifistka, publicistka a spisovatelka žila trvale v českých zemích jen třináct let a v roce 1905 se stala první ženou na světě, jíž byla udělena Nobelova cena míru. Neměli bychom si ji Rakušany nechat jen tak jednoduše „ukrást“. Dům, kde se Suttnerová narodila, stál v centru Prahy na rohu Vodičkovy ulice a ulice V Jámě. Od roku 1927 už tam ale není. V každém případě je to místo, odkud pocházel jediný člověk, který je laureátem Nobelovy ceny míru a má i české kořeny.
Uvidíme, zda se Nobelovky dočká Donald Trump příští rok. Důvodů, proč mu ji udělit, je dost. V tom má americký prezident naprostou pravdu.
