Volím, nevolím, volím, nevolím... Kdo v Česku těží z politické abstinence třetiny voličů?

Většina voličů, a nebylo to jiné ani při letošní vypjaté kampani, si pokládá otázku: „Na základě jakých argumentů mám věnovat svůj hlas té či oné politické straně nebo koalici?“ U toho se může volič také ptát: Které téma je pro moji budoucnost klíčové? Pro každého člověka či skupinu je ale klíčové jiné téma. Záleží na věku, vzdělání, sociálním statusu, životních zkušenostech a často i na tom, jak silnou emoci v nás samotné volby vyvolávají. U jednoho vůbec žádnou, u druhého byla na něj váha rozhodnutí přilepená několik týdnů i měsíců.

Volby mají přitom smysl pouze v případě, že reálná změna fungování parlamentu a vlády na určité volební období je možná. Pokud ale opakovaně vidíme, že strany se u vesla sice vymění, ale změny jsou pouze kosmetické a po volbách se vše vrátí do vyjetých kolejí, není to žádná silná pobídka jít volit. Je pak téměř cynické od někoho žádat, aby vůbec hlasoval.

Obhajoba volby

Jak jsme viděli i v letošní kampani, jednou z hnacích sil demokracie je rozčarování. Politici by měli být vždy nablízku přáním, obavám, cílům a nadějím občanů. Pokud tomu tak není, nebo bývá člověk po každých volbách oklamán sliby jakékoli strany a jeho naděje se nenaplní, přichází vzpomínané rozčarování. U nás to i letos, podobně jako jindy, vyústilo ve tři formy rozhodování – budu volit vládní tábor, budu volit někoho z opozice nebo vůbec nepůjdu k volbám. Všechna tato rozhodnutí vycházejí ze svobodné vůle každého člověka a nemůžeme je kastovat, které je pro demokracii lepší. I ti, kteří se zdržují hlasování, využívají svého volebního práva.