Karel Steigerwald: Stalinismus s lidskou tváří očima chlapce z venkova
Když jsem stál ráno 21. srpna 1968 na chodníku podkrkonošského městečka, měl jsem v očích slzy. Cítil jsem bolest a žal. A vztek. Ulicí se valila neohrabaná a krutá ocelová monstra, obsypaná lhostejnými obličeji převážně asijských Rusáků. Pásy tanků zvonivě drtily dlažbu i můj budoucí život, drtily hnutí, kterému se říkalo pražské jaro, a drtily také celé to prolhané a zlé komunistické učení. Přes slzy cítil jsem jakousi naději: tohle je konec komunismu. Svět tuto ničemnost už dál trpět nebude.
Nic naivnějšího si tenhle chlapec z venkova nemohl myslet. Později pochopil, že svět strpí cokoliv a že konec komunismu jen tak nenastane, a svůj názor překlopil na druhou stranu. Rusáci tu budou věčně. Už v mládí věděl, co zlého komunismus napáchal, kolik lidí vyvraždil, zničil, dusil v nesvobodě, kolik zoufalství vsadil do lidských duší. A všechno to dokázal přežít!
Ale chlapec to věděl jaksi jen obecně, z knih a fotografií, z historie a ze vzdálených zemí.
Na srpnovém chodníku to všechno v drtivé tankové metafoře uviděl na vlastní oči a ty oči byly velké, protože mu ukázaly to nejstrašnější bezpráví, jaké svět zná. Tak velký je asi rozdíl mezi pravdou dějin a pravdou, kterou uvidíš na chodníku v srpnovém dni, v kterém skončilo pražské jaro v hanbě a ponížení.
Proti ruskému diktátu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
