Schůzka Trumpa s Putinem: Zločinec má sedět na lavici obžalovaných, ne u vyjednávacího stolu
Být Ukrajincem znamená žít v neustálém propletení hrdosti, bolesti, vzdoru, osamění a hluboké touhy po spravedlnosti. Znamená to vydržet tam, kde by jiní dávno padli. A pamatovat si, že za každý zachráněný život a každý udržený kilometr byla zaplacena příliš vysoká cena.
Dnes jsou tyto pocity obzvlášť ostré. Na pozadí zpráv o schůzce Putina a Trumpa na Aljašce se ve vzduchu vznáší odporný pach zrady. Nejde o obyčejné diplomatické gesto — je to symbol toho, že největší zločinec současnosti znovu dostává prostor diktovat, zatímco jeho oběti — Ukrajině — je nabídnuto, aby mlčela, byla „vděčná” a smířila se s nespravedlností.
Tohle není jen další díl diplomacie. Pro mě je to sůl do rány, která se nikdy nezahojí. Je to plivnutí do památky těch, kteří už nejsou mezi námi, a do tváře těm, kteří dodnes trpí v ruských sklepech a táborech. Je to smrtící výstřel do spánku těch, komu ruská válka vzala jejich blízké.
Diplomacie bez morálky je legalizací zla. Oběť je tlačena k tomu, aby „hledala kompromis“, „domluvila se“, „raději nezačínala“. Ale existuje hranice, za kterou kompromis přestává být mírovým řešením a stává se spoluvinou. Pokud posadíš ke stolu člověka, který vydal rozkazy mučit, deportovat a zabíjet, dáváš mu legitimitu. Ale on není rovnocenný partner. Je to zločinec. A zločinec má sedět na lavici obžalovaných, ne u vyjednávacího stolu, kde mu pomáhají „zachovat tvář”.
Je až děsivé sledovat, jak světová politika trpí někdy až šílenou amnézií. Dohody, „vyjednávání“, kompromisy, byznys s těmi, kdo rozpoutali válku — to vše přibližuje válku i k nim samotným. Všichni přitom vědí, že zlo, které není potrestáno, se vždy vrací. O Mnichovské dohodě jste někdy slyšeli? Tak ta dala Hitlerovi zelenou.Ano, schválně pokládám tuhle otázku Čechům.
Západní nerozhodnost už má svou cenu. Pro Evropu — v podobě miliard do zbrojení, v instrukcích pro občany na případ „nečekané krize“, protože vědí, že jednou přijdou i pro ně. Pro Ukrajinu má tu cenu v hrobech. A jejich počet vždy rostl, když svět neslyšel naše volání o pomoc.
Ukrajinci zaplatili nejvíc — životy našich lidí, zničenými městy, ztracenými lety. Ustáli jsme to, když ti „mocní a vážení“ pochybovali, jestli nám vůbec mají pomáhat. Bojovali jsme nejen za sebe, ale i za hodnoty, na kterých stojí civilizovaný svět. Nebo aspoň stál. Teď to spíš vypadá, že se kýve v rukách morálních bankrotářů v nové americké administrativě.
A co se to vlastně děje? Naši budoucnost teď vyjednávají bez nás — a s tím, kdo dělá všechno pro to, aby nám žádná budoucnost nezbyla. Kdo dál vraždí, zatímco mu tisknou ruce.
K čemu dnes je celý ten slavný mezinárodní právní řád, pokud nechrání slabšího? K čemu je, pokud nefunguje?
Uzná svět konečně Rusko za oficiálního agresora a viníka genocidy a válečných zločinů?
Budou před soud postaveni ti, kdo mučili lidi ve filtračních táborech a prováděli masové popravy?
Dostane Ukrajina válečné reparace?
Proč mají obnovu platit ti, kdo nic nezničili?
Kreml skrze „užitečné idioty“, kteří se považují za holubice míru, pomalu dosahuje svého — ne pravdy, ne míru, ale iluze vlastní legitimity.
Rusko se staletí snažilo zničit Ukrajinu. A pokaždé ukrajinský národ přijal výzvu. Vždy jsme si vybrali tu nejtěžší cestu — bránit to své. Ne ovládat ostatní, ne mstít se, ne být „lepší než jiní“, ale to jediné: spravedlnost a právo sami rozhodovat o svém životě.
A přesto — ve všem tom šílenství — je jedna věc, kterou vím jistě: My to dáme i tentokrát. Otázkou je, jestli to přežije i svět se svými iluzemi. Nebo padne spolu s nimi.
Autorka je spoluzakladatelka a vedoucí iniciativy Hlas Ukrajiny
