Povolební scénáře: Babiš s nějakou vládní stranou, nebo s SPD a Stačilo. Co je lepší?
Do voleb zbývají méně než dva měsíce. Je tedy načase uvažovat o možných budoucích vládních sestavách. Bývá zvykem, že volby zpravidla nedopadají (přesně) tak, jak to pár týdnů před nimi vypadá. Nicméně v posledním roce se nic nezměnilo na skutečnosti, že hlavním favoritem na vítězství je hnutí ANO a že bývalá Pětikoalice patrně nedosáhne na potřebných 101 mandátů.
Z mnoha stran lze slyšet různé názory na to, jak by stávající vládní strany měly naložit s Babišovým vítězstvím, resp. s nemožností bez hnutí ANO vládu složit. Nezbývá než diskutované přístupy rozebrat a pokusit se říct, který je pro Českou republiku nejméně špatný. Základní východisko analýzy spočívá v tom, že je hlavním národním zájmem Česka prozápadní orientace, tzn. geopolitická orientace primárně na NATO a EU, co nejmenší kontakt s Východem a zejména Ruskem, které je potenciálním ohrožením stability i suverenity (nejen) České republiky. Toto zmíněné není klišé: Rusko nás za nepřátele považuje, podniká vůči nám – a celému, slovy ruské propagandy, kolektivnímu Západu – hybridní akce s cílem nás oslabit, paralyzovat a v neposlední řadě stále vede brutální a neoprávněnou agresi proti Ukrajině.
Možnosti se nabízí následující:
- Babiš nechť vládne s SPD, resp. Stačilo, popř. Motoristy, je to vůle jeho voličů a hlavně potenciální spolupráce některých z vládních stran s hnutím ANO ji jednak „nadosmrti“ pošpiní, hlavně ji však hnutí ANO podvede, protože si bude moct cokoliv schválit ve sněmovně, kde bude většina ANO+SPD a popř. Stačilo nebo Motoristé. Vznikne tedy obdoba Paroubkovy vlády v letech 2005–06, kdy formálně vládl se středovými Unionisty (US-DEU) a Lidovci (KDU-ČSL), potřebné levicové zákony si však schválil v rámci parlamentní koalice ČSSD-KSČM, mezi nimi třeba zákoník práce…
- Druhý přístup prakticky volá po skončení stávajícího blokového rozdělení, kdy nesporně existují voličské bloky „Česko A“, tj. stávající vládní koalice a Piráti, a „Česko B“, tj. stávající (mimo)parlamentní opozice. To má být špatné v tom slova smyslu, že se uhýbá z kýženého hledání konsensu mezi politickými subjekty – a ač „programově“ hypoteticky blízké strany spolu nejsou schopny jednat kvůli „hodnotově-personálním“ problémům. Reakce vládních stran na Babišovo vítězství by mělo být utvoření koalice s hnutím ANO, a to buď Lidovci, ODS či STAN s ANO. Špatně tedy je, kdy všechny tyto subjekty již předem (kategoricky) vylučují jakoukoliv povolební spolupráci.
Druhý přístup, vystavěný na představě, že dojde ke spolupráci mezi hnutím ANO a nějakou z vládních stran, může skončit v obdobě Paroubkova dvojvládí. Nemusí k tomu však dojít, vytyčí-li si daná strana zjevné červené linie, které však bude schopna respektovat. Základní červenou linií musí být zamezení existence jakékoliv parlamentní koalice mezi hnutím ANO a SPD (či jinými subjekty). Pokud by hnutí ANO mělo čistě formálně a takticky udržovat nějakou vládní koalici, ale schvalovat protichůdné zákony na půdorysu nějaké parlamentní koalice, tak není jediný důvod pro to, aby druhá strana v takové koalici setrvávala.
Druhou červenou linií by měl být zahraničně-politický směr, ten by měl zůstat téměř neměnný oproti statu quo. Spolupracující strana musí přesvědčit Babiše k tomu, aby nevystupoval a nejednal ve svém režimu protiukrajinském, nýbrž vystupoval ve svém prozápadním režimu. Jednak má s těmito změnami zkušenosti, jednak najde oporu mezi svými voliči, kteří jsou „štíplí“ na půl – půlka je pro pomoc Ukrajině a Zapád, půlka spíš proti Ukrajině a s rezervovaným vztahem vůči západní orientaci.
Hlavně musí taková strana tyto (a své) červené linie respektovat a již s prvními náznaky porušování pohrozit demisí a při opakování – bez rozmyslu – demisi podat. Dovolí-li koaliční partner dvojvládí, tak dopadne jako ČSSD a KSČM ve volebním období 2017–2021. Podaří-li se však v rámci možností udržet tuto koalici, bude se Česká republika stále orientovat na Západ, což je v aktuálním geopolitickém rozložení sil kruciální; že bude opět zvýhodňován Agrofert, je nevyhnutelné, jde však prakticky o vůli velké části českých voličů. Nesporně bude pro jakoukoliv vládní stranu strašně náročné mediálně vysvětlit, jak po x letech permanentního útoku a strašení Babišem s ním nakonec končí ve vládě. Nicméně hodnota, že by vláda stále byla prozápadní a zároveň jaksi limitovala potenciální snahu o demontáž svobody a demokracie, převyšuje. Nelze však vyloučit, že takovéto – z pohledu stávajícího vládního voliče – ušpinění může vést k tomu, že to „kolaborující“ stranu navždy položí.
Pořád však je druhý scénář, kde dojde k nějaké dohodě mezi Babišem a nějakou vládní stranou, lepší než scénář první, kde vládne hnutí ANO s přímou, resp. nepřímou, podporou ze strany SPD či Stačilo. Není třeba plýtvat slovy o tom, že jsou SPD a Stačilo! prokazatelně a zřetelně antisystémovými subjekty a zároveň explicitně proruskými subjekty – na ose Východ–Západ je jejich orientace dominantně provýchodní a zásadně protizápadní.
Zde je zásadní neznámou, kolik a jak silných (mimo)parlamentních stran z opozice se do sněmovny dostane. Bude ve sněmovně jen SPD, se kterým bude mít Babiš 104 mandátů? Anebo projde i Stačilo! a Motoristé sobě a bude protivládní opozice mít až 124 křesel?
Od toho se odvíjí, jak moc si Babiš bude muset tyto poslance „kupovat“ – již hlasování o jeho vydání ukáže vydírací sílu „antisystému“. A co pak při provozování praktické politiky – jak se projeví diametrálně odlišné zahraničněpolitické vize SPD a Stačilo? No, referendum o členství v EU či NATO nejspíš nebude; pro vyhlášení referenda musí být vydán ústavní zákon, tudíž by s ním musel ústavní většinou souhlasit i Senát, tam má bývalá Pětikoalice obrovskou většinu.
Obecně ale půjde o vládu, sice v taktovce Babiše, ovšem s vlivem antisystému, který jej sem tam bude vydírat. Zcela jistě se orientace České republiky přiblíží nějakému „pólu neutrality“. Rovněž priorita zvyšování výdajů na obranu nebude na pořadu dne, spíše lze očekávat stagnaci investic do obrany s vizí, že přece „Rusko nemá důvod na nás útočit“ a hlavně že je důležité investovat do občanů. Ohledně útoku na svobodu a demokracii, toť otázka: z čistě ústavněprávního pohledu by na to koalice ANO+SPD+Stačilo! neměla mít sílu; politická praxe však někdy ústavní pořádek a ústavní mantinely ráda zapomíná.
Bez ohledu na zahraničněpolitickou orientaci bude tato koalice silně populisticky levicová, kdy bude dán důraz na vyšší a větší sociální transfery, nehledě na dopad na rozpočet. A už teď se český rozpočet potýká s vysokým strukturálním deficitem, kdy ani parametrické reformy Fialovy vlády nijak významně nezvrátily trend velkého zadlužování. Ve všech ohledech tato koalice bude jednak ekonomicky negativní, ale hlavně v rámci hlavních národních zájmů „protičeská“.
Útěchu lze seznat v tom, že je vysoká pravděpodobnost, že se tato koalice relativně rychle „rozhádá“ a nakonec dojde k politické krizi a taky že přispěje k tomu, aby se strany tzv. Česka A významně pozměnily, zreformovaly a přinesly nové lídry. V závěru pak, nastanou-li třeba předčasné volby, mohou tyto strany přijít v silnějším rozpoložení se schopností blok Česka B ve volbách porazit.
Souhrnně je scénář koalice hnutí ANO s nějakou vládní stranou s dodržováním určitých mantinelů určitě lepší volbou než koalice ANO s SPD a Stačilo. Nelze však vyloučit, že horší scénář nastane. Pak bude velkou otázkou, jakou soudržnost taková koalice projeví a hlavně jak moc promítne Stačilo s SPD své vize o „změně o režimu“. Nelze vyloučit, že se česká demokracie dostane do ohrožení, kdy pak stěžejní úlohu sehrají kontrolní a vyvažující instituce, tj. Senát a Ústavní soud, anebo prezident republiky. Stejnou měrou však musí přispět i aktivita občanů jako takových. Pokud by k demontáži demokracie a svobody docházelo, pasivní přihlížení je tou nejhorší možností. Možná přijde i prostor na využití čl. 23 Listiny, který občanům poskytuje možnost se postavit na odpor proti demontáži demokracie a lidských práv.
