Jefim Fištejn: Čeho se bojí Macron a další západní lídři, když se přiklánějí na palestinskou stranu?
Každý komentátor válečného střetu mezi Izraelem a palestinskou teroristickou organizací Hamás, který s notnou dávkou zadostiučinění konstatuje, že čas pracuje pro Hamás a proti Izraeli, by měl rozvést myšlenku trochu zevrubněji. Pro co že pracuje ten nezúčastněný a vysoce objektivní čas?
Pracuje snad pro dlouho očekávaný společenský pokrok, pro nový civilizační vzmach, pro prudký rozvoj kultury a vědy, pro zušlechtění mravů a povznesení humanistických hodnot? To si snad nemyslí ani ten nejužitečnější liberál. Měl by cítit slezinou, že fandit blízkovýchodnímu terorizmu znamená s napětím očekávat a těšit se na nástup totálního tmářství, společenského a kulturního středověku, všestranného civilizačního úpadku, pošlapání lidské důstojnosti a veškerých osobních svobod.
Žít v takové době si může přát jen zaťatý masochista. Ten, u koho taková představa nevyvolává chorobné vzrušení a potěšení, z ní může pociťovat maximálně strach a odpor.
Sociologie učí, že hlavními motivy určujícími naše politické postoje jsou hledání výhody a pocit strachu. Dnes mnozí západní lídři o závod deklarují úmysl uznat co nevidět Palestinský stát, i když je stejně pomyslný jako Liberland nebo Tabarnie. Sotva někoho napadne, že tento trend je zrozen z hledání nějaké materiální výhody, spíše naopak, s projektem jsou spojené nepřeberné výdaje. Zbývá tudíž jen strach. A ten je na místě. Děsný strach mají západní politici z toho, že dnešní všední realita Blízkého východu je jejich neodvratným zítřkem. Stále častěji cítí na sobě dotek blízkovýchodních poměrů.
Život nezřídka tropí hlouposti a nabízí nám náměty bizarnější, než jaké je schopna vyplodit lidská představivost. Ve stejném čase, kdy francouzský prezident Macron spustil lavinu diplomatického uznání Palestinského státu a podle prohlásil, že nevidí rozdíl mezi nevinnými izraelskými rukojmími, násilím zavlečenými do tunelů v Gaze a při činu chycenými palestinskými teroristy v izraelském vězení, na stole Mezinárodního trestního soudu v Haagu přistála žaloba, jež se dožaduje soudu se samotným Macronem za – zde nastůjte! – napomáhání genocidě v Gaze!
Úsměvné je, že žalobu nepodali Izraelci, i když si o Macronovi myslí své, nýbrž 114 francouzských právníků, převážně arabského původu nebo levicového přesvědčení. Žaloba žádá provést „neprodleně zevrubné a nejpřísnější vyšetřování role prezidenta Macrona, premiéra Bayroua, ministra zahraničí Barrota, ministra obrany Lecornu a dalších 19 poslanců Výboru pro evropské záležitosti Národního shromáždění ve věci napomáhaní izraelské genocidě proti národu Palestiny, poskytnutím vojenské, politické, ekonomické a diplomatické podpory“.
V žalobě jsou uvedeny obzvlášť pobuřující příklady takové podpory. Vláda Francie, kupříkladu, uznala právo Izraele na sebeobranu místo toho, aby mu takové právo upřela, v některých prohlášeních dokonce označila odvetné vojenské akce za ospravedlnitelné. Mezi jinými přitěžujícími okolnostmi je uvedeno prohlášení nepřípustného obsahu: „Nelze zapomínat, že bomba nevybuchuje bez rozbušky – takovou rozbuškou se staly události 7. října. Pro ně nelze zvolit jiné slovo než pogrom, jehož obětmi se stali nevinní lidé – ženy, dívky, děti a kojenci“.
Ve spise jsou i jiné přímé důkazy zločinného spolčení s Izraelem páchajícím genocidu, například „prohlášení Elysejského paláce po 7. říjnu připomínající závazek Francie zajistit bezpečnost Izraele“. Skutečnost, že pařížské úřady odmítly vyloučit genocidní izraelské sportovce z loňských letních Olympijských her, je dokonce kvalifikována jako zločin proti lidskosti. Jako důkaz odsouzeníhodného chování je uvedeno také nevhodné vládní dementi informace uvědomělých médií o „40 seťatých novorozencích v Gaze“. Co má vláda co uvádět pokrokovou informaci na pravou míru!
Žaloba klade důraz na to, že v nové, postkřesťanské Evropě bude dbáno na správné etnické složení mocenských orgánů. Stěžovatelé záměrně uvádějí výrok blízkého prezidentova poradce Ofera Bronchteina, člověka očividně sionistického původu, aby ukázali, jak prohnilá je pařížská moc. Jeho slova o tom, že „Macron udržuje dobré vztahy s Izraelem“, zní jako hotový rozsudek o vině.
Elysejský palác si zatím vzal čas na rozmyšlenou, ale z novinových komentářů je jasno, že prosté odsouzení Izraele pro Francii nebude stačit, stejně tak jako deklarativní uznání Palestiny. V nastoupené cestě bude třeba jít až do hořkého konce, a kdo s tím nesouhlasí, bude přísně potrestán jako pomahač genocidy. Teď už chápete, z čeho mají strach západní lídři, a proč odsuzovat jejich zbabělost je oprávněn jen ten, kdo si sám může dovolit statečnost.
