Jefim Fištejn: Kam s ním? Argumenty proti velvyslanectví v Jeruzalémě jsou falešné jak pětník
Celá argumentace odpůrců přenosu velvyslanectví České republiky do Jeruzaléma spočívá na dvou zásadních argumentech: je třeba projevit solidaritu s naším hodnotovým okolím v Evropě a vzhledem k probíhající válce je radno odložit jakoukoli myšlenku o stěhování ambasády na příhodnější okamžik, abychom se vyhnuli dojmu, že Česká republika straní Izraeli. Oba dva argumenty jsou falešné jak pětník.
Slávu a uznání českému státu vždy přinášela odvaha vyčnívat nad svým zeměpisným okolím. A naopak snaha se tomu okolí připodobnit vždy přinášela Čechům jenom potupu. Dodnes je axiomem, že radikální demokratická odlišnost předválečného Československa od všech okolních diktátorských režimů dodnes zavdává důvod k historické hrdosti. A mluvíme o dobách, kdy prezident Masaryk jako jeden z prvních evropských státníků navštívil vznikající židovský státní útvar na území Britského mandátu a jeho syn Jan podpořil izraelský stát v osudový okamžik jeho vzniku. Oproti tomu snaha komunistického Československa připodobnit se ve své zahraniční politice zbytku „tábora míru a socialismu“, která vedla k přerušení diplomatických styků s Izraelem, není nikým vnímána jako slavná kapitola našich dějin.
A pak, koho asi tak míníme, když mluvíme o našem hodnotovém okolí? Visegrádskou čtyřku? S kým chceme být solidární? Se Slovenskem a Maďarskem? Jsme si tak jisti, že prezidentské volby v Polsku posílí naše „hodnotové okolí“? Anebo může někdo dát ruku do ohně za to, že vývoj v kmenovém jádru Evropy bude odpovídat našim bohulibým představám? Že bychom měli srovnávat krok s politikou Německa, Francie nebo Velké Británie, které momentálně samy nejsou schopny odpovědět na otázku „Kam jdeme a co tam chceme?“. Každý, kdo šíří děs z toho, že Izraeli přece hrozí neprodyšná mezinárodní izolace, by si měl připomenout, že žádná arabská země pod dojmem války nezrušila diplomatické styky s Izraelem a zbytek se zrovna hodlá k Abrahamickým dohodám připojit.
Stejně falešná je i představa, že doba pro takový krok není zrovna vhodná. Mluvíme o regionu, kde každý pozitivní vývoj je vždy spojen s překonáním dobových omezení. Ten, kdo žádá nejdřív zastavení odvetných vojenských akcí a až potom jednání o možném osvobození izraelských rukojmích, fakticky uznává, že braní civilních rukojmích do zajetí, jejich mučení a zabíjení je v podstatě legitimním prostředkem politického diskurzu, nikoli čirým vojenským zločinem. Zcela to platí také o použití metody „živých štítů“. Vždyť pro zastavení palby by postačilo propuštění zajatců a nebyl to Izrael, kdo je zavlekl za zády obyvatel Gazy a udělal z nich živé štíty. Všichni známe výmluvný obrázek, na němž izraelský voják svým tělem brání dětský kočárek, zatímco terorista na něho střílí ukryt za kočárkem s dítětem. Podle této zrůdné logiky zločincem je izraelský voják: vždyť svou střelbou na teroristu může ohrozit dítě! Člověk, který smýšlí takto, by měl podstoupit freudistickou psychoanalýzu svého podvědomí.
Z tohoto nevětraného podvědomí vyhřezly nyní také jiné bludné archetypy. Šíří se snahy morálně oddělovat izraelské obyvatelstvo od demokraticky zvolené vlády země. Chtějí nám snad vnutit představu, že přesuneme ambasádu do Jeruzaléma, až tam bude správná, pokroková vláda? A co uděláme, až se tamní vláda opět změní v nesprávnou? Přestěhujeme ambasádu zpátky do Tel Avivu? Je to ve skutečnosti nestrávený komunistický zvyk. Pamatujete si ty projevy z prvomájových tribun: americký lid je pracovitý a v zásadě pokrokový, jen ten režim je zpátečnický. Nebojujeme proti lidu, jen proti té reakční vládě. Je to typická rodová známka aktivistického pokrokářství, které nedělí režimy na demokratické a diktátorské, nýbrž na správné a nesprávné, na pokrokové a reakční, na ty na straně dobra a ty na straně zla. Jsou to hlasy navýsost pokrytecké. Demokracie je dobrá, dokud zaručuje, že žádná vláda nebude na věčné časy. A to je pravá podstata izraelského zřízení. Demokracie je tam, kde vrchnost může být demokratický odvolána. Zrůdná je ideologie, která nás přesvědčuje o tom, že řádně a pod dohledem zvolená izraelská vláda je z hlediska pokroku vlastně tmářská, zatímco středověký náboženský fundamentalismus je nějakým záhadným způsobem světlonošem svobody a lidských práv. Poslední antisemitská vražda ve Washingtonu je výpotkem takto pojatého boje ve jménu dobra.
Proto neexistuje takzvaně „vhodná“ doba pro naplnění úkolu vskutku civilizačního. Česká ambasáda v Jeruzalémě je, chcete-li, v naprostém souladu s niterním smyslem českých dějin. Skutečnost, že stejný prastarý popěvek se stal ústředním motivem Smetanovy Vltavy a izraelské hymny Naděje, může agnostik pokládat za čirou shodu náhod, věřící člověk za příklad něčeho, řečeno spolu s Václavem Havlem, co nás přesahuje. Každopádně nás spojuje víc než běžné diplomatické zvyklosti.
Výbušný nárůst antisemitismu ve světě vůbec není výsledkem nějaké chybné politiky izraelské vlády. Představa, že pokroková vláda, dejme tomu Naftaliho Benneta, by vedla k normalizaci postavení Izraele ve světě a k prudkému poklesu antisemitských nálad, je přáním, které je otcem myšlenky. Bujení protižidovských nálad je cyklický jev, který vzniká pokaždé, když lidstvo ve svém vývoji ztrácí orientaci, ztrácí jakýkoli civilizační cíl a smysl, má pocit zbloudilosti, má úzkost ze ztráty obvyklého řádu. Nutně potřebuje pochopit příčiny nastalého chaosu a poznat, kdo je pravým viníkem tohoto zoufalého stavu. A to si pište, že dříve nebo později takového univerzálního viníka najde, a bude jím opět věčný Žid. A dospěje k závěru, že příčina všech dnešních problémů je v izraelské okupaci Gazy. A že stačí, aby Izrael opustil enklávu, a ještě lépe, vytvořil na svém území palestinský stát, a ještě lépe – vůbec zmizel z regionu, a bude opět „sláva na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Neexistuje nic hloupějšího než tato představa. Ústup Izraele civilizační cíl lidstvu nevrátí.
Arabský spisovatel z Maroka Amine Ayoub ve svém nedávném článku s příznačným názvem Izrael se musí přestat omlouvat za svou existenci konstatuje, že „snaha posuzovat Izrael s použitím standardů, podle kterých se nesoudí žádná jiná země světa – je čirým projevem antisemitismu“. Každý by si měl poctivě odpovědět na otázku, jestli opravdu měří Izraeli stejným metrem jako jiným zemím. Jestli si opravdu myslí, že Jeruzalém by neměl být hlavním městem Izraele, protože co je vytvořeno Židy, patří všem kromě samotných Židů. Je to vždy ryzí antisemitismus a nezáleží na tom, která pozemská autorita to zrovna podporuje.
