Petr Sokol: Merz po nečekaném fiasku zvládl reparát. Do kancléřské funkce ale vstupuje oslaben
Chtělo by se napsat, že Friedrich Merz je největší čekatel v historii německé politiky. Nejen že si musel na funkci kancléře počkat dlouhé roky, než skončila éra jeho původní parťačky, ale brzo největší sokyně Angely Merkelové, ale ani po volbách, které v čele CDU-CSU vyhrál, nebyl zvolen běžným způsobem a dočkal se až v druhém kole.
Nevhodná chvíle
Merzovo nezvolení v prvním kole kancléřské volby bylo v Německu vnímáno jako nečekaný šok a velmi špatný signál v situaci, kdy světu vládne po návratu Donalda Trumpa nestabilita a Evropa zažívá časy nejistoty. Takový stav mezinárodních vztahů nebyl podle komentářů určitě pravou chvílí, aby poprvé v historii Spolkové republiky nebyl kandidát na spolkového kancléře zvolen napoprvé. Merzova koalice středopravé aliance CDU-CSU a středolevých sociálních demokratů z SPD má v Bundestagu 328 poslanců, a drží tedy relativně pohodlnou většinu dvanácti hlasů. Jenže pro jejího kancléřského kandidáta Merze nehlasovalo 15 z nich, a protože tři další chyběli, neprošel šéf křesťanských demokratů o šest hlasů.
I Adenauer s odřenými zády
To, že kandidáti na spolkového kancléře nezískají ve volbě všechny koaliční hlasy, není v Německu nic výjimečného. S trochou nadsázky by se dalo dokonce říct, že Fridrich Merz byl v prvním kole jen kousek od toho, aby se pomyslně zařadil mezi velikány německé politiky, kteří kancléřskou volbou prošli nejtěsnější většinou. Křesťanský demokrat Helmuth Kohl – kancléř, který vedl zemi v době znovusjednocení, prošel v roce 1994 o jeden hlas. Totéž se stalo v roce 1976 sociálnímu demokratovi Helmuthu Schmidtovi. Jeho spolustraník Wili Brandt byl v roce 1969 zvolen kancléřem s většinou pouhých dvou hlasů. A Konrad Adenauer dokonce při první kancléřské volbě v historii Spolkové republiky v roce 1949 prošel ještě těsněji, protože dostal jen přesně tolik hlasů, kolik tehdy byla nadpoloviční většina.
Tajní rebelové
Důvodem opakování takto napínavých voleb je skutečnost, že spolkový kancléř se v Německu volí důsledně tajně. To poslancům umožňuje nedržet se stranické disciplíny, aniž by se museli obávat vnitrostranických následků. Ještě nikdy se nestalo, že by navržený kancléř dostal přesně tolik hlasů, kolika disponuje jeho koalice. Vrcholu tajné poslanecké rebelantství dosáhlo při vzniku vůbec první velké koalice mezi CDU a SPD, kdy jejímu kancléři Kurtu-Georgu Kiesingerovi v roce 1966 chybělo do plné koaliční síly celých 107 poslaneckých hlasů.
Zrychlený druhý pokus
Přesto se Fiedrich Merz v úterý před polednem zapsal do historie, protože to vůči němu rebelové poprvé „přehnali“ a v prvním kole ho nezvolili. Pro Německo to byl šok. Okamžitě se propadl německý akciový trh a začalo se spekulovat, že neúspěch Merze v následujícím druhém kole by již znamenal jeho pád, nástup politického chaosu a možná i předčasné volby. V Německu rozšířený pocit, že země, ale i celá Evropa či snad i celý svět potřebuje rychle nového kancléře a stabilní vládu, se projevil i v reakci všech tří opozičních stran. Zelení, postkomunistická krajní Levice i pravicově protestní Alternativa pro Německo (AfD) sice odmítli Merze podpořit i v druhém kole a neodpustili si trochu škodolibosti, ale shodli se, že nebudou bránit změně pravidel, aby druhý pokus o volbu kancléře mohl nastoupit ještě ve stejný den. Rodící se vláda si řekla o hlasy zelených a postkomunistů, ale odmítla jednat s AfD. Druhé kolo se mohlo provést tedy již v úterý. V jeho urychlení asi nešlo o to, že měl Merz již naplánované první kancléřské cesty do Paříže a Varšavy, ale koalice se snažila, aby rychle utnula období nejistoty. Napodruhé již měl Merz dostatek hlasů, když mu k plnému koaličnímu stavu chyběly jen tři hlasy.
Tajemní podezřelí
Samozřejmě se ale okamžitě rozjelo pátrání po tom, kdo nezvolení v prvním kole způsobil. Přestože nejsou žádné indicie, vedoucí ke konkrétním „podezřelým“, existují dva okruhy poslanců, o nichž se spekuluje. Zaznívá teorie, že se mohli v prvním kole pomstít zástupci jednoho ze tří křídel uvnitř Merzovy CDU. Tzv. dělnické křídlo uvnitř strany, které je výrazně středové, totiž poprvé není vůbec zastoupeno mezi členy vlády za křesťanské demokraty a těžce to nese. Merze totiž jmenoval do vlády jen zástupce ekonomicky liberálního křídla či zastánce konzervativní linie.
Stejně tak se skloňuje možnost, že chyběly hlasy některých sociálních demokratů, kterým se nelíbilo, že místo ve vládě poměrně překvapivě nedostala spolupředsedkyně SPD Saskia Eskenová.
V diskuzích se zmiňuje i fakt, že nový kancléř není úplně nejlepší vnitrostranický komunikátor, a to se mu teď mohlo v tajné volbě vrátit.
Každopádně se Friedrich Merz nakonec dočkal kancléřské funkce, ale vstupuje do ní oslaben nejenom nutností vytvořit nepopulární „velkou koalici“ se sociálními demokraty, rozhodnutím slevit z řady předvolebních slibů, ale také nečekanou zápletkou a odkladem vítězství do druhého kola.
