Jefim Fištejn: Trump obrací světový ekonomický řád naruby. Pro Ameriku začal být neúnosný
V obchodní válce, kterou prý zničehonic rozpoutal americký prezident Trump, pokrokoví lidé, a těch je dnes zdrcující většina, spatřují nesporný důkaz jeho chorobné zvůle. Ti, kteří za pokrokem zatím pokulhávají, chtějí za jeho bláhovým počínáním vidět jakousi vychytralou strategii. Ale všichni, až na obzvlášť trudnomyslné souhlasí s tím, že návrat k předchozímu stavu možný není: starý globální řád se jednoduše přežil.
Ti, kteří vážně věří, že Trump ve své prostoduchosti neví, co činí, se rádi odvolávají na historku z dílny extrémně progresivní televize MSNBC. Trump prý ještě jako dítě školou povinné zbožňoval dovozní cla a věřil v jejich samospásnou moc. Někdy kolem roku 2016, když poprvé usiloval o prezidentskou kandidaturu, požádal svého zetě Jareda Kushnera, aby mezi ekonomy vyhledal nějakého bludaře, který by mu dodával scestné odborné argumenty. Ten z široké knižní nabídky Amazonu vybral titulek obzvlášť vypečený – Smrt přichází z Číny. Autorem prostoduchého bestselleru byl jakýsi Peter Navarro, usvědčený šarlatán. Ten se odvolával na neexistující vědeckou veličinu jménem Ron Vara, což je pokroucenina jeho vlastního jména. A právě tento novodobý hrabě Cagliostro je nyní hlavním rádcem amerického prezidenta a našeptavačem všech jeho šílených nápadů. Tak jednoduše to někdy v dějinách chodí. Po osvojení této tklivé, leč zaručeně pravé historky mnoha konzumentům liberálních pravd prudce stoupla sebedůvěra: na pozadí patentovaných idiotů Trumpova kalibru se každý náhle jevil jako hotový Spinoza.
V takovém ovzduší je s podivem, že pořád existují i tací, co sdílí poněkud odlišnou logiku. Vychází z přesvědčení, že model globalizace, jak se utvořil před půlstoletím, dávno přestal fungovat a každý další vývoj objektivně dusí. Podle nich obchod se surovinami, a dokonce i s hotovými výrobky zachází na úbytě a je vytlačován obchodováním s technologiemi. Nerovnost a konflikty mezi zeměmi a civilizačními celky mezitím narůstá. Pak v Trumpových počínáních lze chtě nechtě spatřit určitý smysl.
Není náhoda, že celní válka nabourává světové burzy cenných papírů – vždyť přesně to je jejím účelem. V situaci, kdy padají akce, jejich majitelé obvykle nakupují státní dluhopisy coby spolehlivější schránu pro svoje peníze. Poptávka po dluhopisech snižuje jejich výnosnost, což umožňuje federální pokladně pořádně ušetřit na obsluhování státního dluhu. Je-li hospodářská recese nevyhnutelná, pak ať proběhne co nejdříve tak, aby její dopady už odezněly, než dojde na tzv. mezivolby v roce 2026. Proto ten spěch, údajně nerozumný. Mezitím Trumpova vláda uskuteční jednání o clech s každou z důležitých velmocí, vždy z pozice síly. Nastavená cla budou nepochybně zrušena nebo snížena. Ale vždy za podmínek pro Ameriku výhodnějších než ty původní.
Americký průmysl chráněný celní zdí před čínským nebo jiným dovozem dostane šanci na nový vzmach, jako by byl pokropen živou vodou. Jenže tentokrát to nebudou starodávné manufaktury s davy nádeníků, nýbrž vysoce technologické, zcela robotizované výroby. Tak na troskách zastaralé světové ekonomiky vznikne nový světový řád, mnohem cyničtější, ale také mnohem adekvátnější než ten dnešní.
Jsme-li v rozpacích, kterou logiku přijmout, pak vám hodně pomůže znalost základních fakt. Spojené státy si dávno žijí nad poměry. Spotřebovávají mnohem více zboží, než vyrábějí. Až do 70. let minulého století obchodní bilance USA byla vždy kladná, pak začala kolísat a od počátku 80. let se nikdy nedostala z červených čísel. V loňském roce schodek už činil přes bilion dolarů neboli kolem 4 % HDP. Dnes jsou Spojené státy mistrem světa v deficitu zahraničního obchodu, na hony před Indií a Velkou Británií, které jsou až další v pořadí. Právě tak pracuje globalizace: země dovážející své zboží do Ameriky, včetně Číny a Evropy, mají levnější pracovní sílu, zatímco Amerika má silnější měnu. Proto ti první tak rádi účtovali vzniklý přebytek v dolarech a ukládali jej do amerických státních dluhopisů. Takový svátek přebujelého konzumu trval několik desetiletí. Ve výsledku americký zahraniční dluh utěšeně rostl, až dosáhl dnešního stavu 8 a půl bilionu dolarů. Nejvíce z toho připadá na Japonsko (přes 1 bilion), Čínu (0,8 bilionu) a Velkou Británii (0,7 bilionu).
Avšak zahraniční dluh tvoří jen čtvrtinu celkové zadluženosti USA. Ta dnes dosahuje závratné částky zhruba 37 bilionů dolarů, což činí 123 % HDP. Obsluha takového dluhového břemene začíná být naprosto neúnosná. Navíc se státní dluh urval z řetězu a jen za minulý rok se zvýšil o dalších 2,2 bilionu dolarů.
Jinými slovy, nejde jen o deficit zahraničního obchodu. Ameriku tíží také jiný schodek – schodek rozpočtový. Federální výdaje převyšují příjmy státní pokladny o 2 biliony dolarů a celkový schodek všech položek rozpočtu dosahuje 8 % HDP! Snížení vnitřního rozpočtového deficitu by mělo být cílem každé rozumné americké vlády – jenže nikdy nebylo a až teď je míněno vážně! Z toho pramení sliby Muskova Úřadu pro efektivitu vlády radikálně snížit výdaje státu – nejlépe právě o scházející 2 biliony ročně. Takový cíl se tluče s předsevzetím stlačit daň z příjmů pokud možno až k nule a se snahou navýšit obranný rozpočet zhruba do výše 1 bilion dolarů. Pomohlo by razantní osekání výdajů na sociální položky, jenže to není zrovna to, co Trump voličům slíbil. Nabízí se závěr: kumulace problémů za minulých vlád přesáhla rozumnou míru a sotva půjde vyřešit bez snížení životní úrovně Američanů. Trump se nutně pokusí a už se i pokouší přeložit část břemene na jiné země. A nakonec všichni budou muset přiznat, že současná verze globalizace je beznadějně zastaralá a musí být vyměněna za jinou, než se zhroutí vlastní tíhou. Dávno není únosná pro svého hlavního prosazovatele a obhájce Spojené státy, proto musí neprodleně zmizet z forbíny.
Lidstvo zná jen málo spolehlivých způsobů boje se schodkem zahraničního obchodu a zároveň s bujením státního zadlužování. Vývozu prospívá relativní oslabení domácí měny vůči měnám cizím. Po dlouhá léta globalizačního procesu čínský jüan byl silně podceněn vůči dolaru. Pro narovnání amerického obchodu s Čínou je zlevnění dolaru vůči jüanu účinnější než jakákoliv cla. Totéž platí pro evropské euro, které soudě podle kupní síly, je rovněž levnější, než by bylo záhodno. Cenu dolaru na trzích se už nyní daří záměrně stlačovat dolů. Proto je třeba vnímat silně nadsazená cla jako nátlakový prostředek, nikoli jako cílový stav.
Spojené státy mají ve vlastních dějinách příklady úspěšného boje s předlužeností: v 60. letech minulého století státní dluh činil 53 % HDP, ale do roku 1980 se ho podařilo skrouhnout na 35 %. Ovšem nikoli pomocí silového vymáhání dluhů, nýbrž pomocí každoroční desetiprocentní inflace. Státní zadluženost nezmizela, leč její tržní hodnota utěšeně klesla. Dnes je státní dluh USA vůči HDP tři a půl krát větší než před 45 lety, a proto lze očekávat jedno ze dvou: buďto náhlý vzmach inflace, nebo značný hospodářský útlum. Oba dva živelné jevy jsou běžné v situaci, v níž se nachází americká ekonomika, a nebyl to Trump, nýbrž netečnost předchozích vlád, která to způsobila. Ať už tarifní křeče Ameriky budou jakkoli úspěšné či naopak, rozpad přežitého systému se zastavit nedá. A daleko široko není nikoho, kdo by k této politice nabídl rozumnou alternativu.
