Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Pohádky hnutí ANO aneb Jak Perníková babka Alenka vykrmovala prvovoliče
Tváří současné předvolební kampaně hnutí ANO cílící hlavně na mladé voliče je, jak jinak, Alena Schillerová. Naléhavost její snahy krmit prvovoliče žvásty o prospěšnosti volby hnutí ANO připomíná snahu baby Jagy vykrmit si Jeníčka a Mařenku tak, aby je na podzim mohla sežrat. Nulová účast mladých voličů na talkshow Perníkové babky, pomineme-li občas autobusy svážený kompars, svědčí však spíš o tom, že Mařenky a Jeníčkové touží ukázat, jak se sedí na lopatě…
Andrej Babiš prošel v rámci předvolební kampaně řadou metamorfóz. Tu rozpustilý senior, milující válení se v nafukovacím hradu; teenager plný testosteronu, honící si milou po zahradě pomlázkou; organizátor dětských pobytových táborů na Krymu; prezident USA; jindy výpravčí; kuchařka závodní jídelny; fitness trenér; neúspěšný prezidentský kandidát; princ Jiřík rozumějící řeči zvířat i ptáků či expert na dětskou výživu – zkrátka zkušenosti, bez nichž se výkon funkce premiéra neobejde.
Zvláště pozoruhodná je jeho kritika nedostatku masa v nových připravovaných školních jídelníčcích, kde zúročil zkušenosti z tradičního výrobního hesla podniku „Kostelecké uzeniny – jde to i bez masa“. Zcela naruby obrátil způsob získání zmíněné schopnosti mluvit se zvířaty, jmenovitě s kohoutem Silverem, který má podle informací z hnutí ANO převzít po Karlu Havlíčkovi funkci ministra průmyslu a hospodářství, protože údajně vstává ještě o hodinu dřív. Jak se Panoptiku z obvykle dobře informovaných pramenů podařilo zjistit, zatímco princ Jiřík získal schopnost rozumět řeči zvířat a ptáků poté, co snědl kousek hada, Andrej Babiš ovládá tuto i všechny ostatní výše uvedené schopnosti od chvíle, kdy hada sežrali voliči jemu.
Třicet let debatovali zastupitelé Litoměřic o odstranění rudoarmějce z Jiráskových sadů města. Instalována 3. května 1975, postříkána červenou barvou a zesměšněna soklem v podobě pračky, kterou střeží rudoarmějec se samopalem nad názvem „Čest a sláva Sovětské (nikoliv Rudé) armádě“, svědčí o pravém důvodu existence pomníku. Lidová elegie: „Komunisté u své pračky zase perou rudé…však víte!“ Zase o tom, co si o srazech místních komoušů myslí obyvatelé. Úpravou podstavce, jíž autor připomíná krádeže praček a dalších domácích potřeb Rusy během okupace Ukrajiny po 24. únoru 2022, proslavil Litoměřice, když snímek sochy publikovala světová média. To vše by bylo jen zábavnou vložkou, nebýt závěrečného dramatu, neboť ani tentokrát nebylo jisté, zda návrh, potřebující souhlas 14 z 27 zastupitelů projde. Jisté však bylo, že hlasování odkryje postoje účastníků stejně jak nečekaně stržená deka masturbaci, nepovolenou vedoucím pionýrského tábora. Pro odvoz rudoarmějce do pekel se nakonec vyslovilo 16 zastupitelů, pět bylo proti a čtyři se zdrželi, vyčkávaje, která armáda přijede první tentokrát. Mezi nimi starosta Radek Löwy (za ANO) i místostarosta Jiří Adámek (ANO), jenž v touze radit se s členy zastupitelského klubu rudé sběře žadonil: „Potřebuji deset minut přestávku, abychom se poradili!“
To nazivolksgenosse z SPD Ilja Baudyš dal najevo kategorický nesouhlas vč. ironicky laděného názoru na státotvorné uspořádání po podzimních volbách: „Mění se historie, mění se priority, abychom tam pak zase nemuseli za deset let tuto sochu dávat. Bývalí přátelé jsou dneska nepřátelé, situace je velmi turbulentní!“
Vzpomeňte této historky a protagonistů při podzimních volbách, litoměřičtí občané!
Mimo dříve uvedených drobností zastavil život v Česku headline titulu: „Otevřené přiznání Karlose Vémoly: S Lelou mají oddělené ložnice“, který zcela rozvrátil světové akciové trhy, na nichž Dow Jones index překonal propad z minulého týdne, po titulku Financial Times uvádějící tvrzení, že „Filip Turek se znovu zamyslel!“.
V té souvislosti vyjádřilo Panoptikum politování, že ke stejnému rozhodnutí nedospěli v minulosti rodiče Tomio Okamury, Kateřiny Konečné, Jindřicha Rajchla, Ivana Davida, Lubomíra Zaorálka, Daniela Vidláka Sterzika, Zuzany Majerové, Jany Maláčové, Miloše Zemana, Filipa Turka a několika dalších.
Nedávno pronesl Václav Klaus st. v ostré polemice s Danuší Nerudovou jako argument pro podporu svého vidění současného světa i historických konotací následující větu: „Já zjišťuju, že jsem asi žil v jiné zemi, než v jaké jsem měl tu čest a šanci žít.“
Vzhledem k jeho hanebné prokremelské přítulnosti v posledních dekádách je nutné konstatovat: „Nežil, bohužel! Ale špatný nápad to není. Na stěhování do Moskvy není nikdy pozdě!“
Jak Panoptikum své čtenáře již dříve informovalo, po rozhodnutí Ústavního soudu o potřebě dodatečného potrestání černého Dominika Feriho za další odporný čin, když si během jinak dobrovolného pohlavního styku údajně sejmul z orgánu prezervativ tak rychle, že si toho skotačící souložnice všimla až u soudu, hrozí Ferimu několikaletý trest vězení za trestný čin dalšího znásilnění. Připomeňme, že Dominik Feri si současně za dvě soulože a jeden pokus již odpykává tříletý trest. Spravedlnost ale přece zvítězila. Odvolací senát Městského soudu Praha vyhověl odvolání bílého Jana Cimického a zrušil mu trest 5 let vězení i 10 let zákazu činnosti za 4 znásilnění a 35 případů sexuálního vydírání. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je údajně nepřehledný, zmatečný a neobsahuje podrobné hodnocení výpovědí.
Předseda odvolacího senátu Pavel Benda souhlasil s obhájcem, že svědkyně před soudem vypovídaly jinak než na policii a že senát se nezabýval otázkou viny i věrohodností poškozených, ač se uvedených skutků Cimický dopustil v letech 1979 až 2019 hlavně na pacientkách a praktikujících studentkách Psychiatrické nemocnice Bohnice či Centra duševního zdraví Modrá laguna. Nebylo však dokázáno, že by se někdy dopustil sejmutí prezervativu během soulože, neboť k pacientkám přistupoval otevřeně a naostro! Sám pak k souložím, osahávání, líbání a sexuálním praktikám na nich prováděných MUDr. Jan Cimický, dotčenými ženami přezdívaný Růžové kladélko, podotýká: „Stále přemýšlím, zda je možné, aby si někdy některá z mých pacientek mohla vyložit moje jednání špatně. Mé jednání bylo vždy vedeno jedině s úmyslem a cílem léčit pacienta.“
Nikdo z nás, podotýká autor, kteří jsme si v čase prvních objevů odlišností lidského těla hráli se spolužačkami „na sprostýho doktora“, netušil, kam až to člověk může v této profesi dotáhnout. Kolik let zbytečných studií věd a nauk jsme si mohli ušetřit, kolik dobra jsme mohli v péči o zdraví druhých učinit při práci v této profesi, jejíž výkon a poslání, jak ukazuje příklad MUDr. Jana Cimického, přináší potěšení i jejich nositelům.
