Viliam Buchert: Politická skleróza aneb Kam kráčíš, Česko? Po volbách nebude jasněji
Do hlasování, v němž budeme na podzim vybírat kandidáty a kandidátky do nové Poslanecké sněmovny, zbývá už jen pět měsíců. Zkusme si proto odpovědět na několik otázek. Tušíme, jakým směrem se vydá Česká republika po volbách? Netušíme. Můžeme se spolehnout na sliby, které v příštích týdnech a měsících zazní? Nemůžeme. Najde někdo osobní i politickou odvahu rozseknout některé zásadní věci? Nenajde. A není jich málo: potřebujeme méně zásahů státu, dotací, regulací a omezení, měli bychom postoupit dál v důchodové reformě, ve změnách ve zdravotnictví a vzdělávání, chce to omezit buzeraci při podnikání nebo snížit počet lidí placených z veřejných peněz. A můžeme pokračovat dál, až se rozsah tohoto textu zaplní.
Přes všechny tyto výhrady není Česko zemí zmaru, jak to líčí opozice. Ale ani státem, kde už teď bude jen lépe, jak se snaží naznačovat vládní koalice. Před volbami jsou takové postoje pochopitelné, ale co po nich? Změní se něco? Mohli bychom totiž sloužit jako případová studie zkoumající politickou sklerózu.
POLITICKÁ PUSTINA
Když se probíráme seznamy jmen, o kterých se už rozhodlo, že budou kandidovat do sněmovny, většinou vidíme provařené tváře, o nichž víme, co si myslí, a víme, co udělají a také co neudělají. Je tam i mnoho tváří, které nemají ve vysoké politice co dělat – blábolí, matou, lžou, předstírají dobro. Kolik z těch, kteří na politickém nebi reálně rozhodují o našich životech, má trvalou autoritu a my respektujeme jejich názory, i když je nevolíme? Jen několik. A kdo se dá označit za skutečnou elitu národa? Vystačí prsty rukou.
Volby do sněmovny na tomto stavu nic nezmění. Žádný zástup pozoruhodných lidí, kteří by naordinovali léky na politickou sklerózu, na horizontu nevidíme. Do politiky se lidé v něčem výjimeční nehrnou. Politika naopak přitahuje ty, kdo nechtějí vybočovat z řady a pouze drží krok se svým stádem. To omezuje prostor pro inspirativní a inovativní názory, vede k opakované prezentaci myšlenek, u nichž nerozeznáte, kdo z příslušné strany nebo hnutí je vlastně říká.
Elias Canetti, spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981 i teoretik společenských věd, ve své knize Masa a moc píše o tom, jak jedinec v mase ztrácí své úzkosti a zábrany, až se slastně rozplyne v davu. V našem případě politickém. Masa je pro Canettiho nebezpečný živel a dravý živočich, mocenský nástroj pro ovládání a ovlivňování. Do tohoto stavu, jejž navíc vydatně posilují sociální sítě se svými nesmiřitelnými názorovými bublinami, jsme se dostali. Takže – kam kráčíš, Česko?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
