Ministryně Černochová měla v kritice OSN pravdu, je to organizace, která někdy pomáhá i zločinným režimům
Když v říjnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová napsala, že se „stydí za OSN“, protože je to „organizace, která fandí teroristům a nerespektuje základní právo na sebeobranu“ a že by z ní proto měla Česká republika vystoupit, vrhla se na ní smečka politiků, nejrůznějších rozumbradů v maskách expertů i novináři. Tvrdili, že ministryně říká nesmysly a že to přestřelila. Jenže Černochová správně poukázala na mokvající rány globální diplomacie, protože problémy s OSN nikdo po desetiletí neřeší. V některých aspektech dokonce tato organizace slouží zločinným režimům.
Ministryně Jana Černochová v říjnu 2023 rázně reagovala na přijetí rezoluce OSN, proti které se postavilo pouze 14 států světa (kromě Izraele a USA i Česko). Rezoluce vyzvala jen několik týdnů po řádění palestinských teroristů v Izraeli k humanitárnímu příměří mezi Izraelem a hnutím Hamás. Jako kdyby neexistoval útočník (palestinští teroristé) a oběť (Izraelci, včetně mnoha dětí a žen). Přitom podle mezinárodního práva měl Izrael právo na hrůzy páchané na jeho území možnost vojensky odpovědět, protože bylo napadeno jeho území cizím subjektem. Jenže 120 států hlasovalo pro rezoluci a 45 zemí se zdrželo. Mezi těmi druhými byly i země Evropské unie a některé dokonce hlasovaly pro rezoluci. Bylo to Španělsko, Francie, Belgie, Irsko, Lucembursko, Malta, Portugalsko či Slovinsko.
Otázkou pak je, jakým zájmům vlastně taková organizace vlastně. Vždyť OSN se nemá stavět na stranu hrdlořezů, ale má obhajovat pravidla a řád, který je zaměřen na boj proti zločinným režimům. Že OSN někdy nepodporuje napadené, vidíme to i při různých jiných hlasováních, třeba o Ukrajině. Na různých fórech OSN pak léta o tom, jak mají být chráněna lidská práva, rozhodují zločinci, kteří je masově porušují. Jako příklad uveďme zástupce Číny, Kuby, Severní Koreje, Íránu, Myanmaru nebo Venezuely. Je to pak výsměch a nehoráznost.
Jana Černochová později dodala, že její apel nebyl ani emotivní, ani nerozumný, ale že chtěla především upozornit na to, jak v některých případech OSN pracuje špatně a že by se měla konečně reformovat. Jenže o reformách světové organizace se léta jen hovoří, hovoří a hovoří. A nic se neděje.
Nic se nezměnilo
Když se podíváme na to, jaké země sedí jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN, tak to vychází ze stavu po druhé světové válce. Mezitím se ovšem poměry ve světě zásadně změnily, mocenská pole byla přeorána. Navíc to, že autoritářští vůdci z Číny či Ruska mohou cokoli v Radě bezpečnosti blokovat, je zcestné. Právo veta v současné podobě by mělo být zrušeno. Proč by o nás měli na půdě světové organizace rozhodovat pohůnci nějakého Putina, Si Ťin-pchinga, Trumpa nebo Macrona?
Od svého vytvoření v říjnu 1945 prošla Rada bezpečnosti OSN jedinou zásadní reformou, a to v roce 1965. Tehdy se zvýšil počet nestálých členů ze čtyř na deset (ti mají dvouleté období). Od té doby je situace zablokovaná. Jakákoli reforma Rady bezpečnosti by totiž vyžadovala souhlas dvou třetin všech členských států OSN, a navíc by s ní museli souhlasit všichni stálí členové. Proč by si ale totalitní kapříci jako Rusko a Čína vypouštěli vlastní rybník?
Války v Gaze a na Ukrajině, ale i další konflikty ve světě, přitom ukazují, že OSN je nejenom slabá a málo akceschopná, ale že se někdy staví na stranu zloduchů. Problematická ale není jen Rada bezpečnosti.
V roce 2006 vznikla Rada OSN pro lidská práva, která nahradila dlouhodobě kritizovanou Komisi OSN pro lidská práva. Tento mezivládní orgán má 47 členů a jeho členy volí Valné shromáždění OSN na funkční období tří let. Zasedá v Paláci národů v Ženevě. Jenže během let komise ztratila důvěryhodnost i profesionalitu. Stala se fórem, na kterém se státy porušující lidská práva vzájemně chrání proti oprávněné kritice. Současnými členy jsou například Čína, Kuba nebo Súdán. Tedy státy jednoznačně a masově porušující lidská práva. Omlouvám se za slovo, ale to je magořina.
V některých svých požadavcích, třeba s ohledem na památky, je někdy problematická i činnost UNESCO, tedy specializovaná agentura OSN pro vzdělání, vědu a kulturu.
Zásadním problémem ovšem je, že zmiňované problémy se léta nedaří vyřešit. Pro nedemokratické státy, a dokonce i pro země podporující terorismus, je totiž OSN skvělou platformou, kde se mohou libovolně roztahovat a jejich falešný hlas může znít po celém světě.
Sžíravá kritika OSN, s kterou přišla ministryně obrany Jana Černochová, byla a je správná. Pojímat diplomacii způsobem, jakým se to na půdě světové organizace často děje, je ostuda.
