Zelenskyj v ohrožení, povinná služba a Polsko jako spojenec. Co mohou přinést Trumpova silná slova?
Věci se mění s neobvykle rychlou turbulencí a ta přináší i nová poselství, co všechno se může změnit na Ukrajině, v Evropě i pro nás. Netřeba mluvit hned o válce, změny ale mohou být razantní
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zůstává i po studené sprše v Bílém domě střízlivý a vstřícný. „Respektuji prezidenta a respektuji americký lid,“ prohlásil v rozhovoru pro Fox News „Myslím, že musíme být velmi otevření a upřímní, a nejsem si jistý, že jsme udělali něco špatného,“ Spor s Trumpem je podle něj špatný pro obě strany a hlavní pro Ukrajinu je, aby získala bezpečnostní záruky. A to je asi i jedno z klíčových poselství, které nevydařená schůzka přinesla.
Z optiky Donalda Trumpa nemusely být frustrace neodůvodněné. Ano, v kuloárech kolují informace, že Zelenskyj je co do ochoty uzavřít mír těžký partner. Jenže má pro to své důvody, nemůže uzavřít mír levně, protože na Ukrajině otázka stojí tak, aby desetitisíce životů nebyly zmařeny nadarmo a celá ta válka k něčemu byla.
Za normálních okolností (nebo kdyby na místě Donalda Trumpa byl někdo normální) by si takovou věc měli státníci vyříkat za zavřenými dveřmi. Jenže se tak nestalo a můžeme se jen dohadovat, zda to byl Trumpův úlet, záměr nebo dokonce pečlivě připravené divadlo. Podle komentátora listu The New York Times (NYT) Thomase Friedmana šlo o „očividně naplánované přepadení“ Zelenského s cílem prodat Ukrajinu (a potažmo i Evropskou unii) a dosáhnout toho, aby Zelenskyj upsal Američanům celou generaci nerostného bohatství.
Poselství extempore Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance tu ale bylo několik a směřují k nám všem. Především podminovávají pozici Zelenského v jeho vlastní zemi. Ačkoli z našeho pohledu se může zdát, že Trumpovo hysterické divadlo jen dodalo ukrajinskému lídrovi sympatií, u vlastního národa to fungovat vůbec nemusí.
Co dál se Zelenským?
Je jasné, že to celé zkomplikuje situaci na Ukrajině a pozici Zelenského v jeho vlastní zemi, která není jednoznačná. Podle lednového průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS) vyjádřilo Zelenskému důvěru 52 procent lidí ze dvoutisícového vzorku. Na konci roku 2023 to přitom bylo 77 procent. Je tu znát rychlý pokles a otázkou je také, jak takové průzkumy ve válečné době odrážejí realitu a zda skutečná hodnota není ještě nižší.
Dodejme, že zhruba čtyři z deseti Ukrajinců v novém průzkumu uvedli, že Zelenskému nedůvěřují. V prosinci 2023 se takto vyslovilo 22 procent dotazovaných.
Prosíncový průzkum kyjevského Centra sociálního monitoringu pak ukazuje, že znovuzvolení Zelenského by podpořilo jen 16 procent voličů. Více než polovina respondentů si pak přeje, aby v příštích volbách nekandidoval vůbec. Větší podporu, 27 procent, měl bývalý vrchní velitel ozbrojených sil Valerij Zalužnyj, kterého Zelenskyj kvůli neshodám odvolal a poslal na velvyslanecký post do Londýna, odkud se do domácí politiky vstupuje extrémně obtížně.
Dle dosavadních Trumpových prohlášení lze usuzovat, že Zelenského nemá rád a usiluje o jeho odstavení. Ukrajinskému lídrovi stěžuje situaci, že ve funkci „přesluhuje,“ kvůli válce se totiž plně v souladu s ústavou nemohly konat prezidentské volby. Sami Ukrajinci pak také Zelenského vnímají rozporuplně a kladou mu za vinu různé věci, někteří korupci, jiní nechuť uzavřít mít, další ho nemohli vystát nikdy a jsou příznivci jeho někdejšího protikandidáta Petra Porošenka.
Je tak možné, že nějakou formou dojde k výměně vůdce, ostatně sám Zelenskyj nabídl rezignaci, pokud by takový krok zajistil mír a případně i garanci členství jeho země v NATO. Pozitivní zprávou v této situace je, že otevřeně proruští politici nemají na současné Ukrajině šanci a nahradil by ho někdo s podobně ostře proukrajinským kurzem. Samozřejmě ale i tady rizika existují, vzpomeňme si na československou normalizaci a Gustáva Husáka, který taky vystupoval zprvu jako reformní politik…
(Ne)probuzená Evropa
Jsou tu ale i další poselství – Trump dal najevo, že je ochoten prodat za určitých okolností Ukrajinu a myslí to vážně. Onen prodej by zřejmě znamenal zakormidlování země ruské sféry vlivu spíš asi měkkou formou, podobě jako v případě Gruzie. V zemi by vládly elity deklarující oficiálně jakousi střední cestu spojenou se vstupem do Evropské unie, ve skutečnosti by ji ale měnily k obrazu ruskému. To je poměrně velké riziko a zákeřnost tohoto procesu tkví v nenápadnosti.
Zelenského slova o tom, že bez amerických záruk to nepůjde, mají rovněž co do sebe. To samé nedávno v britském parlamentu řekl i tamní premiér Keir Starmer: „Bez garancí ze strany USA Putina odstrašit není příliš možné,“ prohlásil.
Ukazuje se, že jen mohutný americký konvenční arzenál, zřejmě i více než ten jaderný, je to, co dokáže na Rusko udělat dojem. Už asi tisíckrát bylo zopakováno, že Putin uznává jen sílu a tady je jen další potvrzení faktu. Trump a Vance svými křikem vzkazují i Evropě nikoli aby plnila americká přání i pěti procentech HDP na obranu, ale aby myslela na to, že se nebezpečí musí bránit sama. A to nejen tomu ruskému.
Vyplývají z toho důsledky i pro Česko, které by mělo v obraně výrazně přidat. Tedy dávat na obranu minimálně tři procenta a zřejmě i zavést nějakou formu povinné vojenské služby. Ale ne proto, aby se „z chlapců stávali chlapi,“ protože takto přežilý pojem vypovídá spíš o nesmyslné buzeraci let minulých. Ale proto aby vybraní muži povinně a dívky, které projevily zájem na základě dobrovolnosti, absolvovali smysluplný výcvik s minimem pochodování a maximem získávání skutečně potřebných návyků.
Otázkou je taky budoucnost NATO ve stávající podobě. Je možné, že se obranný blok rozčlení na menší aliance a naše místo by mělo být v té s Polskem jako nyní zřejmě nejbližším spojencem. S tím, že se uvidí, jak se k situaci postaví Německo, které má potenciál stát se lídrem středu a východu Evropy, jen musí chtít.
