Deyl: Nejlepší způsob, jak přimět Trumpa k pomoci Ukrajině, je zaměřit se na ruskou slabost
Mezi lidmi, kteří si nepřejí úspěch ruské vojenské agrese proti Ukrajině, se ujala myšlenka, že Donald Trump nakonec bude ochoten Kyjevu pomoci. Má ho k tomu přinutit poznání, že bez takové pomoci Ukrajina padne, což by Spojeným státům uškodilo. Je však pravděpodobnější, že se americký prezident bude rozhodovat právě obráceně.
Jak by bylo nejlepší apelovat na Trumpa stran Ukrajiny? Nedávný Trumpův výrok otevírá v tom směru dosud neprobádanou možnost. Řekl, že se chce s Putinem setkat „velmi rychle“ (ačkoli není jasné, zda tím myslel osobní setkání, nebo zda si chce jen promluvit po telefonu).
Na první pohled je to jen pokračování dychtivosti, s níž se Trump kontaktům s Putinem věnoval již v průběhu svého prvního volebního období. Tehdy to bylo součástí jeho modu operandi a zdálo se, že si setkání s Putinem užíval. Jednou dokonce zašel tak daleko, že (zcela bezprecedentně) zakázal všem poradcům, aby byli takovému setkání s ruským vůdcem přítomni, a poté odmítl své podřízené o průběhu schůzky jakkoli informovat.
Šestnáct schůzek
Oba muži byli v kontaktu velmi čilém a pravidelném. Od své první inaugurace v roce 2017 se Trump jen do podzimu 2019 s Putinem setkal „nejméně šestnáctkrát“. Ani to nemá v historii americko-ruských (a americko-sovětských) vztahů obdoby.
Na první pohled tedy Trumpovo prohlášení o rychlé schůzce s Putinem není pro Ukrajinu nijak dobrou zprávou. Trump si chce poklábosit se starým známým... Inu, nic moc. Bylo nicméně velmi zajímavé, co Trump při zmínce o nadcházející schůzce skutečně řekl. O ukončení války nebyla řeč; šlo o to, že si je vědom toho, že se Rusům ve válce nedaří.
Přesný citát zní: „No, strategie je jen jedna, záleží to na Putinovi. Nedovedu si představit, že by byl příliš nadšený z toho, jak to dopadlo, protože ani pro něj to nedopadlo úplně dobře.“ Nekritizujme nyní prezidentův sloh; přes jistou neobratnost je zjevné, co tím výrokem Trump myslel, takže v kontextu jeho jiných prohlášení to dopadlo docela dobře.
Důležitější však je jiná věc: Trump může mít vztah k realitě jakýkoli, ale tento výrok svědčí o tom, že si je ruského strategického selhání na Ukrajině velmi dobře vědom. Ví, že Rusko ztratilo obrovské množství vojáků a kusů techniky (i když se snažil počet ruských obětí snížit prohlášením, že Rusko ztratilo 600 000 vojáků, když podle jiných zdrojů se ten údaj blíží 800 000).
V Kremlu to vyvolalo zděšení, jež o sobě dalo vědět oficiální reakcí. Podle státní tiskové agentury TASS k tomu mluvčí Dmitrij Peskov řekl: „Pokud jde o uváděné údaje o ztrátách na obou stranách, byly samozřejmě uvedeny v ukrajinské interpretaci a odrážejí oficiální stanovisko Ukrajiny. Skutečné údaje o ztrátách jsou zcela odlišné: ukrajinské ztráty exponenciálně převyšují ztráty na ruské straně.“
Přiznání, že i Putinův spojenec ve Washingtonu nebere v potaz informace od ruské strany a dává přednost ukrajinské verzi, bylo pro Kreml menším problémem než zmíněné číslo (byť podhodnocené). Trump tak ve snaze udělat Putinovi laskavost upozornil na obrovské ruské ztráty.
Génius s čichem pro věc
Toto Trumpovo povědomí o ruské slabosti, ztrátách a strategickém selhání stojí za pozornost. (Je to důležité i proto, že Trump o stavu Ruska a průběhu války dostává oficiální informace amerických zpravodajských služeb.) Čím více se tyto pojmy v jeho uvažování a veřejných prohlášeních objeví, tím lépe pro Ukrajinu.
Proč je to tak? Ať už to má jakoukoli příčinu, Trump zbožňuje vítěze a sílu a slabostí naopak pohrdá. O amerických vojácích, kteří padli ve válkách od Vietnamu po Afghánistán, mluví jako o „ztroskotancích“ a „cucácích“.
Jeho obrovskou náklonnost k Putinovi donedávna živila skutečnost, že Putina považoval za jakéhosi strategického génia, klasického „vítěze“. K nejpozoruhodnějším příkladům téhož jevu patří to, co Trump řekl o Putinovi ve chvíli, kdy ruský diktátor invazi v únoru 2022 zahájil. Tehdy pro něho byl Putin „génius“ a disponoval „tím správným čichem pro věc“. Jeho úsudek je v tomto případě děsivý, ale poskytuje potenciálně užitečný vhled do způsobu, jímž prezident své myšlenky generuje.
„Včera jsem vešel do místnosti, kde byla televizní obrazovka, a já jsem si řekl: to je geniální. Putin prohlašuje velkou část Ukrajiny za nezávislou. To je úžasné,“ řekl Trump v jednom rozhlasovém rozhovoru. „Použil slovo ‚nezávislý‘ a ‚půjdeme ven a půjdeme dovnitř a pomůžeme udržet mír‘. Musíte uznat, že je to docela chytré.“
Podstatná změna
Nyní však Trump vidí v Putinovi jeho strategické selhání, což je důležité; ve srovnání s rokem 2022 to představuje podstatnou změnu. Bylo by dobře, kdyby na to nezapomněl, což u Trumpa nikdy nevíte.
Mnoho lidí, kteří patří k příznivcům Ukrajiny, volí obrácenou cestu. Vydávají alarmistické prognózy, že Ukrajina je bez pomoci USA blízko prohře; pokud by na to došlo, odnese to podle nich i Trump. Většinu amerických prezidentů by taková možnost znepokojovala.
Je však možné, že tento argument vychází z mylného předpokladu o tom, jak Trump funguje. Lze si snadno představit, že člověku, jenž se vysmívá vlastním padlým vojákům, bude úplně jedno, jestli Ukrajina padne nebo ne. Vykreslit Kyjev jako možného katastrofálního poraženého tak nejspíš není tím nejlepším způsobem, jak na takového člověka apelovat. Naopak, ve skutečnosti by to dokonce mohlo jeho respekt k Putinovi posílit.
Ani narativ o supersilném Rusku není v tom směru užitečný. Stálým problémem již od doby před únorem 2022 až dodnes je přeceňování ruské síly a podceňování síly ukrajinské. Rusko válkou velmi trpí, a to jak na bojišti, tak stále citelněji i ekonomicky. Lze je porazit, pokud je porazit chceme.
Putin je k poražení
A Putin sám? Z něho je strategicky vzato poražený již dnes. Ve srovnání s tím, co si o něm Trump myslel před třemi lety, ruský vůdce krutě selhal.
Trump si Putina oblíbil, to je nepopiratelné. Vypadá to však také, že si americký prezident stále více uvědomuje, že Putin není ohledně války na Ukrajině ani „vítěz“, ani „génius“. Zdá se proto, že právě tento narativ by Trumpa mohl postrčit, aby pro Ukrajinu udělal více, než by jinak udělat chtěl.
Je tedy patrně třeba zdůrazňovat, čeho Ukrajina dosáhla a co Rusko nedokázalo. A je třeba mluvit nahlas o tom, že Putin je k poražení. Jak by řekl nedávno zesnulý Henry Kissinger, po desetiletí eminence grise americké zahraniční bezpečnostní politiky: „Má to ještě ke všemu jednu výhodu navíc – je to pravda.“
