
Efekt Walmart: Kde největší světový maloobchodník otevře krám, začíná jeho okolí chudnout
Nový výzkum naznačuje, že donedávna největší americká firma ochuzuje města, v nichž působí – a to nikoli přes své proslulé nízké ceny, nýbrž kvůli nim.
Asi žádná velká firma nemá na americkou ekonomiku takový vliv jako Walmart. Je největším tamním soukromým zaměstnavatelem, jenž proslul nízkými platy; zároveň je největším maloobchodním prodejcem, jenž proslul nízkými cenami. V tomto smyslu je jeho výsadní postavení jakýmsi zhmotněním postoje, jenž v posledním půlstoletí stál za většinou amerických politických rozhodnutí.
Ten postoj má za to, že nízké spotřebitelské ceny jsou nejdůležitějším měřítkem ekonomického zdraví, dokonce důležitějším než nízká nezaměstnanost nebo vysoké mzdy. Mnozí zastánci Walmartu tvrdí, že společnost je pro chudé rodiny přínosem, protože při nakupování ročně ušetří tisíce dolarů.
Negativní publicita
To je částečně pravda. Druhá část pravdy, ono temné B nevyřčené k hlasitě optimistickému A, říká, že Walmart chudým rodinám nejen pomáhá, nýbrž je také pomáhá vytvářet – z rodin původně bohatších.
Dvě nové americké studie naznačují, že minusy (Walmart je vytváří v podobě nižších výdělků a vyšší nezaměstnanosti v okolí svých obchodů) převažují nad klady, které jeho nízké ceny poskytují nakupujícím. Došly k závěru, že v oblastech, kde Walmart otevře, se mají lidé hůře, než kdyby se tam jeho megaobchod vůbec neobjevil.
To je nejen prakticky nepříjemné, nýbrž to i zpochybňuje zmíněný ekonomický axiom o univerzální prospěšnosti nízkých cen. Někdy jsou spotřebitelské ceny neúplným, či dokonce zavádějícím kritériem ekonomického blahobytu.
V 90. letech a na počátku 21. století (kdy ještě hovoru o moci velkých firem nedominovaly technologické firmy) byl Walmart žhavým politickým tématem. Nejrůznější filmové i knižní dokumenty řetězec ostře kritizovaly. Negativní publicita se pro firmu stala problémem natolik závažným, že to v roce 2005 donutilo management vylepšovat image zvlášť k tomu sestrojenou krizovou strategií.
Pak se do věci vložili odborníci. V roce 2005 publikoval Jason Furman, pozdější šéf ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy, vlivný text s názvem „Wal-Mart: Progresivní příběh úspěchu“. Tvrdí v něm, že ačkoli Walmart vyplácí svým zaměstnancům relativně nízké mzdy, „rozsah případných škod je malý ve srovnání s tím, kolik ušetřil v obchodě s potravinami“. Tento názor v následujících dvou desetiletích docela ovládl myšlenkový mainstream (a nejen ten americký).
Příběh progresivního úspěchu
Nyní se ukazuje i akademikům, co je na praktické úrovni zjevné. Úspory nákladů pro spotřebitele se dají jednoduše spočítat, ale celkový vliv na společnost nevystihují. Příchod Walmartu se promítá do místní ekonomiky: přiměje spotřebitele změnit nákupní zvyklosti, dodavatele i konkurenty přinutí změnit obchodní strategie i produkci.
Tak se může stát, že – hypoteticky vzato – tisíc spotřebitelů ušetří za rok milion dolarů, ale dvacet z nich s celkovým příjmem 800 tisíc dolarů přijde o práci. Ekonomika tak nominálně získala 200 tisíc dolarů, ve skutečnosti však je chudší, protože oněch dvacet lidí by řečených 800 tisíc dolarů zužitkovalo v jejím rámci efektivněji (a to nebereme v potaz emocionální stránku věci).
Tímto efektem se zabývají dvě nové akademické studie. Využívají nové metody k izolaci ekonomického dopadu Walmartu – a to, co zjistily, nevypadá jako „příběh progresivního úspěchu“. První z nich, již v září zveřejnili sociologové Lukas Lehner a Zachary Parolin a ekonomové Clemente Pignatti a Rafael Pintro Schmitt, vychází z unikátně podrobného souboru dat, který sleduje širokou škálu výsledků u více než 18 tisíc lidí od roku 1968. Tato bohatá data umožnila Parolinovi a jeho spoluautorům vytvořit ekonomický ekvivalent klinické studie v medicíně: V rámci souboru dat porovnali dvě demograficky srovnatelné skupiny osob a sledovali, co se stane, když jedna z těchto skupin bude vystavena působení nově otevřeného Walmartu, zatímco druhá nikoli.
Jejich závěr: V průběhu deseti let po otevření supermarketu Walmart v dané obci došlo u průměrné domácnosti v této obci k poklesu ročního příjmu o šest procent (to odpovídá přibližně 5000 dnešních dolarů ročně) ve srovnání s domácnostmi, v jejichž blízkosti se supermarket Walmart neotevřel.
Úspory versus ztráty
Největší ztráty utrpěli – kdo by to řekl – chudí lidé. „Zatřeste světem a běžte se podívat, koho to zasypalo,“ napsal před více než sto lety Karel Čapek v proslulé eseji Proč nejsem komunistou. Platí to dodnes, ačkoli komunisté nemají s Walmartem ani jeho kritiky nic společného.
Teoreticky by na tom však tito lidé mohli být stále lépe, pokud by peníze, které ušetřili nakupováním ve Walmartu, byly větší než zásah do jejich příjmů. Ovšem podle studie z roku 2005, kterou si nechal vypracovat sám Walmart, ušetří tento obchod domácnostem v roce 2024 v průměru 3100 dolarů ročně. Jinými slovy, úspory nedokážou ztrátu příjmů vynahradit.
Tato analýza však má potenciální slabinu. Nemůže zohlednit možnost, že Walmarty nejsou rozmístěny rovnoměrně. Společnost si může z jakéhokoli důvodu vybírat obce podle těžko zjistitelného souboru faktorů, jako je redukce průmyslové výroby nebo rozpad odborových organizací, které tato místa předurčují k růstu chudoby. K tomu slouží druhá studie, zveřejněná v prosinci loňského roku.
Americký ekonom Justin Wiltshire v ní porovnává osud okresů, kde Walmart skutečně obchod otevřel, s takovými, kde otevřít chtěl, ale kvůli odporu místních obyvatel neuspěl. Jinými slovy, pokud si Walmart vybírá lokality na základě určitých skrytých charakteristik, měly by je mít všechny tyto okresy.
Přesto Wiltshire dochází k podobným výsledkům: Pracovníci v okresech, kde byl otevřen Walmart, zaznamenali větší pokles výdělků, než jaký vykompenzovaly úspory nákladů, takže se jim celkově dařilo hůře. A co je ještě zajímavější, zjistil, že ztráty se neomezily pouze na pracovníky v maloobchodě; postihly v podstatě všechna odvětví od zpracovatelského průmyslu až po zemědělství.
Dvě cesty k chudobě
Co se to tedy děje? Proč by měl mít Walmart tak negativní vliv? Wiltshirova teorie zní zhruba takto: když Walmart přichází, jeho nízké ceny zlikvidují konkurenty. Stane se v dané oblasti dominantním hráčem; místní maloobchodní prodejci a regionální řetězce musejí příslušně snížit své náklady nebo doslova zavřít krám.
Místní dodavatele těchto zaniklých maloobchodníků (zemědělce, pekaře a výrobce všeho možného) proto postupně nahrazují velkododavatelé Walmartu. Podle některých odhadů přitom Walmart získává 60 až 80 procent svého zboží z Číny. Wiltshire zjistil, že pět let po vstupu Walmartu do daného okresu klesne celková zaměstnanost přibližně o tři procenta, přičemž většina poklesu se soustředí na „podniky vyrábějící zboží“.
Jakmile se Walmart stane hlavním zaměstnavatelem ve městě, získá tu nad zaměstnanci monopolní moc. Stejně jako si klasický monopol může dovolit účtovat přemrštěné ceny, protože nemá žádnou skutečnou konkurenci, může si také dovolit platit nízké mzdy, protože alternativa se nenabízí ani jeho zaměstnancům. Proto Walmart trvale vyplácí nižší mzdy než konkurenti (například Target a Costco).
„Mnoho věcí ve Walmartu je v rozporu s modelem dokonale konkurenčního trhu, který je základem fungování ekonomické teorie,“ cituje Wiltshira časopis The Atlantic, jenž tématu věnuje obsáhlý text. „Těžko si lze představit jasnější příklad zaměstnavatele, který využívá své moci nad zaměstnanci ke stlačování mezd.“
Antimonopolní fraška
Velikost Walmartu a jeho moc nad dodavateli se na místních ekonomikách podepisují ještě jedním způsobem. Walmart proslul tím, že na své dodavatele tlačí; ti nemají jinou možnost než se podřídit, aby o svého největšího odběratele nepřišli. Místní dodavatelé tak musejí propouštět zaměstnance a těm zbylým krátit mzdy. Kromě toho si často kompenzují ztrátu tím, že svým ostatním zákazníkům účtují vyšší ceny. To zase nahrává Walmartu, který si své postavení tím spíš upevní.
Tato zjištění zpochybňují myšlenkový koncept, který Walmartu (a některým dalším supervelkým firmám) jeho rozmach umožnil. Koncem 70. let 20. století přijaly antimonopolní orgány a soudy tzv. standard blahobytu spotřebitele. Tento standard vychází z předpokladu, že správným kritériem pro posuzování škodlivé velikosti firem (a případného narušení hospodářské soutěže) je to, zda zvýší ceny pro spotřebitele nebo sníží produkci prodejců.
Účel antimonopolního práva tak byl zredukován na „co nejvíce zboží co nejlevněji“. Jak výše zmiňované studie naznačují, tento vzorec nemusí být účinný.