Jak je to možné? Zmizení velké syrské armády, ohromující pád diktátora a brutální rána pro Putina a Írán
Po jedné z nejpodivnějších vojenských, logistických a podle všeho i kontrarozvědných operací 21. století se ze Sýrie pakoval „doživotní“ prezident Bašár al-Asad. Ještě před dvěma týdny se přitom zdálo nemyslitelné, že by rodinná diktatura, která byla u moci od roku 1971, mohla bleskově padnout. Asad měl dlouho silnou podporu Ruska, Íránu a teroristů z libanonského Hizballáhu. Teď je všechno pryč. Sto padesát tisíc vojáků syrské vládní armády rovněž zmizelo v průběhu několika dní. Diktátor potupně utekl do Ruska. Jak je to možné? Co se stalo?
Zatím zůstává nejasné, proč nafoukaný Bašár al-Asad nerespektoval varování před blížícím se útokem rebelů a proč nebyl ochoten přistoupit na žádné kompromisy. Přitom zjevně postrádal kapacitu připravit svoji armádu na bitvu, protože viděl, že jeho spojenci – Írán, Rusko a Hizballáh – mu přestali poskytovat dostatečnou pomoc. Jednoho vyčerpává válka na Ukrajině a další byli letos oslabeni zdrcujícím tlakem Izraele.
Neuvěřitelně rychlý rozklad vlády a armády v Sýrii přesto překonává téměř všechno, co jsme v posledních desetiletích ve světě viděli. Například pravidelná armáda, Republikánská garda a různé milice někdejšího iráckého tyrana Saddáma Husajna byly také spojeneckými vojsky vedenými Američany v roce 2003 rychle rozprášeny, ovšem snažily se klást několik týdnů alespoň nějaký odpor. Syrská Asadova armáda ale v minulých týdnech nebojovala. Utekla nebo byla stažena z míst možných střetů. Její velení dokonce oznámilo vojákům, že byli propuštěni ze služby. Vítězní rebelové tak nabízejí někdejším důstojníkům a vojákům milost, dokonce jim k tomu vystavují zvláštní dokument.
Špatně vycvičená, nedostatečně placená a demoralizovaná režimní armáda jen odrážela stav syrské společnosti, která je léta sužována velkými ekonomickými problémy a naprostou neschopností bývalého režimu situaci změnit. Nakonec to vedlo k tomu, že málokdo ze Syřanů, včetně vojáků, byl ochotný pro Asadův režim ještě něco obětovat. Nahlodaný systém se rozpadl.
Syrský režim přitom léta spoléhal právě na impozantní bezpečnostní aparát, brutální použití síly a mocné spojence. Odolal mnoha povstáním, dokonce i devastující občanské válce (vypukla v roce 2011), ve které byly zabity statisíce lidí, miliony lidí zemi opustily či žijí ve vlasti mimo svůj domov. V posledních letech prezident Asad, jehož vláda byla od roku 2011 sankcionována a vyloučena z regionální a mezinárodní diplomacie, dokonce získal část svého postavení zpátky, když Liga arabských států loni v květnu obnovila Sýrii po dvanácti letech členství a začalo se mluvit o uvolnění sankcí. Podle agentury Reuters prý ještě před několika týdny Bidenova americká administrativa pracovala se Spojenými arabskými emiráty na zrušení sankcí proti Sýrii výměnou za to, že se Asad distancuje od Íránu a zablokuje dodávky zbraní pro Hizballáh, které přes Sýrii proudily.
Na otázky, jak je možné, že po desetiletí udržovaný režim a pečlivě budovaný armádní moloch zkolabuje ze dne na den, je nutné dál hledat odpovědi. Samozřejmě nelze vyloučit možnost, že vše bylo dopředu dohodnuto a připraveno. Jenže kým a jak?
Podívejme se na několik důvodů, proč vlastně mohl Asadův režim padnout tak rychle.
Oslabený Írán
Írán, který zavlekl Asada a Sýrii do naprosto tragické situace, dlouho režim v Damašku podporoval vojensky, politicky, diplomaticky i finančně. Dnes se ale tváří, že za pád Asada nemůže. Přitom naprosté vykuchání nejcennějších aktiv Teheránu v regionu, což bylo libanonské hnutí Hizballáh, a právě Asadova vláda v Sýrii jsou pro islámskou republiku katastrofální ranou. Nejenom z vojenského hlediska, ale i po stránce reputační a propagandistické.
Ministr zahraničních věcí Íránu Abbás Araghčí měl ovšem v neděli 8. prosince tu drzost, že řekl, že svržený prezident Asad „nikdy nežádal“ Teherán o pomoc proti rebelům z různých skupin, kteří v bleskové ofenzivě za několik dní dobyli důležitá města země (nejdříve Aleppo, pak Hamá, Dar'á, Homs, Dajr az-Zaur, Palmýru, Kámišlí a nakonec i metropoli Damašek). Araghčí také vyjádřil obavy o budoucí stabilitu Sýrie, přičemž uvedl absenci záruk silné a jednotné vlády, přetrvávající etnické a ideologické rozdíly a riziko, že se země stane zástupným bojištěm regionálních mocností. Sic! To říká brutální teokratický režim, který Sýrii využíval a zneužíval léta jako zástupné bojiště pro šíření svých zvrácených myšlenek, který tam měl své vojenské poradce, příslušníky svých Islámských revolučních gard, který tam dodával a vyráběl zbraně a Sýrii bral jako předpolí své svaté války s Izraelem.
Režim v Teheránu přitom ještě v sobotu 7. prosince nechal ve své anglicky psané hlásné troubě, novinách Tehran Times, zveřejnit rozsáhlou analýzu, která zcela popírala vývoj v Sýrii. Kromě jiného se v této nekonečné snůšce lží objevilo tvrzení, že svět by neměl podléhat „mediální propagandě a falešnému zobrazení situace, která má za cíl ovlivnit morálku syrské armády“. Mezitím už byla syrská armáda téměř rozpuštěna. Dále se v těchto novinách objevilo tvrzení, že některá syrská města vůbec nebyla obsazena rebely a že Asadova armáda zabila s pomocí náletů ruských letadel tisíce protivládních ozbrojenců. Lež střídala lež. A to svým způsobem pokračuje dál.
Pravda je ovšem taková, že některé síly v Sýrii, které Írán podporoval, byly už delší dobu degradovány neustálými izraelskými leteckými útoky. Izrael systematicky ničil zařízení na výrobu raket a paliva do nich, muniční sklady, protiraketovou obranu, postupně byli zabíjeni i velitelé, poradci a bojovníci z Íránu, kteří se nacházeli v zemi. Izraelská armáda také narušovala zásobovací trasy se zbraněmi, které proudily z Íránu jak do Sýrie, tak do Libanonu a byly pašovány i do Jemenu a na palestinská území. A poté co Izrael v dubnu bombardoval budovu íránského konzulátu v Damašku a zabil tam několik důležitých velitelů, zahájil Írán svůj bezprecedentní přímý útok na židovský stát, při kterém vypálil více než 350 balistických a řízených střel a dronů.
Íránci ale nakonec museli Sýrii opustit a zejména v posledních týdnech tak činili s velkou vervou a hodně rychle. Poslední íránští diplomaté byli evakuováni z ambasády v Damašku před půlnocí v sobotu 7. prosince, další den dopoledne už dav Syřanů raboval v budově velvyslanectví.
Dnes Teherán tvrdí, že Sýrii ovládají teroristé. Pokud zůstane u podobných vyjádření, bude jeho domluva s novými vládci v Sýrii mimořádně složitá.
Zkáza Hizballáhu
Izrael také s ničivou silou oslaboval pozice teroristické organizace Hizballáh, která pomáhala Asadovi. Vláda z Jeruzaléma to dělala jak v Libanonu, tak v samotné Sýrii. Bojovníci Hizballáhu se stáhli ze Sýrie už před nějakou dobou, protože měli problémy doma, kde je devastovala izraelská armáda. Mimochodem útok na druhé největší syrské město Aleppo na severozápadě státu, kterým byl odstartován pád režimu, přišel 27. listopadu, tedy v ten samý den, kdy v Libanonu vstoupilo v platnost příměří mezi Izraelem a Hizballáhem. Povstalci dobře věděli, že Hizballáh už Asadovi v Sýrii nepomůže.
Hizballáh byl více než 40 let teheránským esem ve velké hře o moc a vliv na Blízkém a Středním východě. V Sýrii to byla doslova franšíza íránského režimu. Jeho raketový arzenál měl být nejenom první linií obrany Íránu, ale i možností, jak útočit na Izrael. Uřezání hlav něčemu takovému, jako je Hizballáh (jistě, může to být jen na čas) velmi vážně podkopalo postavení Íránu v regionu a bylo jednou z příčin pádu Asadova režimu.
Zatažené Rusko
Sýrie byla pro imperialistické plány zvrhlého autokrata Vladimira Putina podstatná. Byla to země, kde se od roku 2015 vůbec poprvé od konce studené války Rusko oficiálně zapojilo do velkého konfliktu mimo své „blízké zahraničí“.
Když pak v lednu 2020 ruský prezident Vladimir Putin navštívil Sýrii, společně s Bašárem al-Asádem tvrdili, že povstalci už nemají v zemi šanci uspět, protože matička Rus to pomohla zařídit. Poprvé Putin Sýrii navštívil v roce 2017, kdy zavítal na ruskou leteckou základnu Hmímím v syrské provincii Latákíja. Na ní byl provoz zahájen v září 2015 a bylo to jedno z rozhodujících míst, které pomohlo potlačit vzpoury rebelů v různých částech Sýrie, jež vypukly v roce 2011. Na základně a také v blízkosti syrského města Masjaf byl instalován i protiletadlový systém S-400, který Rusku umožňoval kontrolu nad vzdušným prostorem od jižního Turecka až po severní Izrael.
Důležitá byla pro Rusko i námořní základna v syrském Tartúsu na pobřeží Středozemního moře. Pro Moskvu je to strategické místo. Od roku 1971 tam mělo svou základnu už sovětské námořnictvo. Základnu Rusové přestali používat po rozpadu Sovětského svazu, ale vrátili se sem v roce 2012. Tartús byla jediná ruská základna ve Středozemním moři a bylo to výchozí místo pro další přesun zbraní, munice a ruských vojáků například do Afriky. Když rebelové zahájili v minulých dnech vítězný postup Sýrií, ruské lodě podle informací analytiků ze zpravodajské organizace Droxford Maritime z Tartúsu odpluly a základna je prázdná. To je obrovská vojensky-logistická rána pro Moskvu.
Rusko ale bylo v posledních dvou letech kvůli válce na Ukrajině v Sýrii daleko méně aktivní, protože na to podle všeho nemá dostatek finančních, personálních a bojových prostředků. Teď se navíc může stát, že bude muset své základny v Sýrii opustit. I když se prý snaží vyjednat prodloužení pronájmu. Výsledek jen uvidíme. Moskva kvůli tomu i změnila diplomatický jazyk. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov 7. prosince nazýval syrské povstalce teroristy, o den později když už byli před ruskou ambasádou v Damašku, je nazval vítěznou stranou.
Pomoc nakonec Putin alespoň nabídl svrženému prezidentu Asadovi (předtím se osobně setkali v létě letošního roku) a jeho rodině. Diktátor měl dostat politický azyl v Rusku. Nebude první s podobným osudem. V Moskvě v roce 1996 zemřel v azylu někdejší afghánský komunistický diktátor Babrak Karmal (ten byl v druhé polovině 70. let velvyslancem v Československu). Pět let předtím zemřelo v azylu v Moskvě i další komunistické monstrum, mongolský vůdce Jumdžágín Cedenbal.
Vítězné Turecko
Jednoznačným vítězem velké mocenské hry o Sýrii je ale Turecko, jeho armáda a prezident Recep Tayyip Erdoğan.
Erdogan se v létě a pak i na podzim pod tlakem na minimalizaci uprchlické krize doma (v Turecku žijí miliony uprchlíků ze Sýrie) dožadoval schůzky s Asadem, která by ukončila nepřátelství mezi oběma zeměmi. Asadovo pyšné a ze strategického a vojenského hlediska nepochopitelné odmítnutí, bylo políčkem do tváře Ankary. To si Erdoğan nenechal líbit.
Turecko přerušilo vztahy se Sýrií v roce 2011 po vypuknutí syrské občanské války, ve které podporovalo rebely usilující o svržení Asada. K tak rychlé listopadové a prosincové ofenzivě povstalců by ale zjevně nemohlo dojít, kdyby nedostali od Ankary zelenou. Turecko dobře vyzbrojilo a vycvičilo i některé jemu blízké turkické milice v Sýrii. Turecká armáda i státní správa navíc léta působí na severu Sýrie a v podstatě zde okupují části území. Je to důsledek uspořádání po zahájení občanské války.
Původně bylo jako řešení občanské války zamýšleno vytvořit v Sýrii čtyři zóny, které měly konflikt udržet v nějakých mezích. Ale mezi lety 2018 a 2019 syrské síly podporované Ruskem a Íránem obsadily tři zóny a do čtvrté vtlačily 4,5 milionu lidí, včetně stovek tisíc vysídlených civilistů. To bylo území na severu a severozápadě Sýrie u tureckého pohraniční. Největší sílu tam nabrala islamistická organizace Hajʼat Tahrír al-Šám (HTS), která se teď vítězně prohnala Sýrií. Turecko nepodporuje HTS, ale Syrskou národní armádu, kterou využívá v boji proti Kurdům. Velkou část severovýchodní Sýrie totiž ovládala administrativa vytvořená Jednotkami lidové ochrany, což je ideologická odnož Strany kurdských pracujících (PKK), ozbrojené skupiny, která desítky let bojuje proti Turecku na podporu kurdské autonomie. Proto bylo dlouhodobým požadavkem Ankary, aby pohraniční oblast byla ovládaná skupinami, které ji nevyužívají jako základnu pro propagaci kampaně PKK v Turecku. To se teď Turecku s pomocí vlastní armády a spřízněných syrských skupin podařilo. Kurdové byli v posledních dvou týdnech vytlačeni z části území na severu Sýrie. Erdoganovi se jeho záměry zdařily.
Mezinárodní společenství přitom spíše mlčí k tomu, že členský stát NATO okupuje některé regiony v Sýrii. Do budoucna se dá předpokládat, že Turci zde budou regulérně vládnout a tyto oblasti se vším všudy spravovat. Že by se jich dobrovolně vzdali a úplně odešli, je spíše nereálné.
Další aktéři
Do pádu syrského režimu byli zapleteni i další aktéři.
Podporu Kurdů, některých skupin a ochranu části ropných polí zde zajišťují američtí vojáci, kteří sídlí u hranic Sýrie s Jordánskem a Irákem na základně Al-Tanf. Je jich zde kolem 900. Američané v posledních dnech podnikli mnoho náletů zejména na pozice zbytků teroristů z Islámského státu a poskytli například i logistickou podporu skupinám, které vyhnaly syrské vládní jednotky a malou ruskou posádku ze známého města Palmýra.
Situaci v Sýrii se dlouhodobě snaží ovlivnit i blízké bohaté arabské režimy z Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Určité úsilí zde vyvíjely i některé milice z Iráku.
Nic ale nezachránilo pád tyranského Asadova režimu. Proč se to stalo tak strašně rychle a proč se úplně rozpadla jeho velká armáda, je proto potřebné dál zkoumat.
