První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN. (28.6.2024)

První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN. (28.6.2024) Zdroj: ČTK / AP / Gerald Herbert

První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN: Prezidenta doprovodila manželka Jill.. (28.6.2024)
První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN: Prezidenta doprovodila manželka Jill.. (28.6.2024)
První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN. (28.6.2024)
První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN. (28.6.2024)
První předvolební debata Joea Bidena a Donalda Trumpa na televizi CNN. (28.6.2024)
20
Fotogalerie

Jefim Fištejn: Tajný vztah levicových liberálů s komunismem aneb V souboji s realitou pravda nevítězí

Jeden dopisovatel významného českého média svůj komentář k první debatě amerických prezidentských kandidátů uzavřel myšlenkou, která by mohla být zlatým písmem tesána do kamene: „Biden měl ve všech bodech pravdu, ale nakonec prohrál.“ Literárnímu znalci trefná věta možná připomene název jednoho z Haškových fejetonů – Strana roste, ale je bita. Avšak i laik v ní pozná stěžejní „point“ mnoha českých bludařů s pověstí odborníků na Ameriku. Amerikanista je začasté člověk, který ví, že se v zámoří mluví americky, že demokracie je tam zastoupena Demokratickou stranou a žádný Trump že nestojí nad zákonem. Kongenialita věty je v tom, že předjímá hlavní argument, který v příštích letech budeme často slýchávat z lůna expertního společenství: To, že jsme se opět zmýlili, jen dokazuje, že máme pravdu!

Žijeme ve světě, kde i ten nejkurióznější omyl z úst odborníka ohledně dalšího vývoje společnosti nejenže netratí cti, ba naopak – je div ne předpokladem světového věhlasu a úspěšného kariérního růstu. Jediné a rozhodující je, zda se expert mýlí správným pokrokovým směrem. Návodný je příklad amerického myslitele Francise Fukuyamy. Po vydání svého světoborného díla Konec dějin aneb poslední člověk byl zařazen mezi světové špičky politologie, dostal katedru na Stanfordské univerzitě a bezpočet cen a pozvánek k přednáškám na nejprestižnějších fórech. Připomenu smysl veledíla: náš svět údajně dosáhl civilizačního přelomu, liberální demokracie všude slavně zvítězila, autoritářské režimy už k ní nejsou alternativou a výzvou, války se před očima stávají minulostí, a poněvadž dějiny jsou především příběhem válek, svět míru a vzájemnosti není v podstatě nic menšího než konec dějin.

Ještě nikdy trapnost celého konceptu nebyla očividnější, neboť doslova vzápětí po mezinárodních oslavách veleducha přišla doba nekonečných turbulencí, krvavých řeží, zhroucení a selhání demokratických institucí, nástupu diktatur, ztráty politické orientace a jiných příznaků totálního chaosu, v němž žijeme doteď. Není nouze ani o velké války, které neumožňují světu utěšeně dospět ke svému civilizačnímu konci. A hleďme – každý další konflikt jen umocňuje Fukuyamovu autoritu, kterou se vůbec nemůže pochlubit žádný z autorů, již dnešní rozvrat a úpadek nechutně předpovídali už v době, kdy Fukuyama věštil brzký triumf pokroku. Teď už možná tušíte, v čem je rozdíl mezi pravdou a realitou. Fukuyama měl pravdu, ale nakonec prohrál, ježto podlá skutečnost nechtěla ladit s ušlechtilou pravdou. Nenapravitelní lidé totiž jsou víc než pravdě ochotni věřit zavádějící realitě!

Tato úměrnost platí nejen pro odborné osobnosti, ale také pro všeobjímající sociální učení. I zde působí princip negativní reklamy, jen houšť a větší kapky! Kam pohlédneš, v dějinách neexistuje příklad úspěšného praktického uplatnění komunistického konceptu. Čím důkladněji byly marxistické poučky uskutečňovány, tím zaručeněji vedly k zotročení, odlidštění a hmotnému úpadku společnosti. Ale jsou přehršle příkladů toho, jak zaníceně očekávají mladí a často i staří od komunistické archaiky nové zázraky a splnění nesplnitelných předsevzetí.

Zrovna v těchto dnech se nám dostává radikálního poučení o tajném vztahu levicově liberálních myslitelů ke komunismu. Dětinsky jsme si mysleli, že niterný smysl této politické doktríny je západním intelektuálům definitivně srozumitelný. Že pochopili její skrytý význam – být synonymem totalitní diktatury s celou její zvlčilostí a morální degradací. Že je to zkrátka naprostý opak demokracie, s ní těžce neslučitelný. Kdepak – dnešní Francie nám podává zcela jiný výklad jinotaje. Prezident Macron, kovaný to liberál, nabídl Nové národní frontě společnou volební strategii. Prý v dobách těžkého ohrožení demokracie se všichni odpůrci pravice musí spojit do jednoho roje, nehledě na ideové rozepře.

Liberál nechtěně odhalil ledví, vyzradil veřejné tajemství: komunisté a jejich soudruzi jsou možná trochu extrémní, leč přece jen obránci, nikoli hrobaři demokracie a v této podobě jsou přijatelnými spojenci jiných roduvěrných demokratů! Chcete-li ještě více polopatisticky: komunismus a jiné oddenky levičáctví jsou pouze dotažením jejich společenských bludů do logického konce.

Po vzoru Francouzů by i naši vykladači současných amerických peripetií měli aspoň přiznat barvu. Přestat nalhávat sobě a jiným, že to, co se děje ve Spojených státech, je typickým zápasem Dobra a Zla, Pravdy a Lži, přičemž oni sami jsou tak nějak povoláni být v této pří rozhodčími, všem dobrým rodákům otevřít oči, vytmavit jim, jak správně rozeznat jedno od druhého. Přestat se tupě odvolávat na názory údajně váženého deníku New York Times, této závodní nástěnky Demokratické strany. Přestat v českém čtenářstvu budit dojem, že hloupí a nevzdělaní Američané vlastní realitě v podstatě nerozumí, poněvadž v jejich domovině není tolik zdatných vykladačů pravdy jako v české kotlině.

Zkrátka přestat vymývat mozky spoluobčanům a tím je odsuzovat k přetěžkým psychologickým traumatům, které je v dohledné době čekají a neminou. Kvůli špatným věštcům budou pak mít pocit, že světu nadobro přestávají rozumět. Ovšem věštcům samotným hrozí leda tak akademické uznání a povýšení. A čím nehoráznější bude jejich omyl, tím svižněji poběží jejich vědecká kariéra.