I když se většina diskusí v ČR točí kolem pěti bodů požadovaných zástupci některých zemědělských organizací v průběhu jarních demonstrací, návrhů tuzemských zemědělců na změny v zemědělské politice ČR je mnohem víc, včetně návrhů Asociace soukromého zemědělství ČR, která se od protestů distancovala. Je přitom třeba konstatovat, že některé z požadavků jsou určitě splnitelné, některé je ovšem třeba řešit na úrovni EU a některé nejsou v možnostech současného státního rozpočtu.
Mezi reálné a operativně splnitelné požadavky lze nepochybně zařadit rychlejší výplatu vratky spotřební daně za naftu použitou v zemědělství a také rychlejší výplatu dotací za rok 2024 (vyplácejí se až na konci roku) v režimu, který platil až do roku 2022. Zahájením nového programového období a náběhem nových softwarů se totiž letos vyplácení peněz zpozdilo, což samozřejmě zasáhlo do cash flow řady zemědělských podniků. Na místě je také přehodnotit spoluúčast státu na pojištění zemědělských rizik, stejně jako zvýšení dotací úroků z úvěrů na provozní financování zemědělství.
Všechna jmenovaná opatření jsou již v běhu a požadavky na ně lze považovat za oprávněné. Reálné je zcela jistě také snižování byrokracie, zejména té, kterou si k evropské legislativě přidali naši úředníci a dozorové orgány. Jde logicky o jednu z cest, která by měla ve svém důsledku snižovat náklady na zemědělské podnikání, a tím zvyšovat konkurenceschopnost nejen našich zemědělců vůči konkurenci z nečlenských zemí EU. I v tomto případě již došlo ke zrušení některých evidencí a regulací, je to ale samozřejmě proces, který potrvá nějakou dobu, neboť stávající houšť povinností vznikala řadu let. Snižování byrokracie je navíc společným požadavkem všech zemědělců v ČR včetně sedláků na rodinných farmách, které administrativa zatěžuje nejvíce, a také společným a legitimním požadavkem všech zemědělců v EU.
Celoevropským požadavkem je také ochrana trhu EU před zmiňovanými dovozy z nečlenských zemí EU, ten lze ovšem řešit pouze v rámci EU jako celku. Pokud by totiž byla přijata nějaká omezení jen v jedné zemi (případně v několika, ale ne v rámci EU), dostala by se „nežádoucí“ produkce i do zemí, které by regulace přijaly, z jiných zemí Evropy. Částečné řešení v EU se nicméně již také našlo, a to v podobě množstevních kvót na dovozy z Ukrajiny a zvýšení cen na produkci z Ruska a Běloruska.
K opatřením, která mají svou logiku, ale nejsou veřejně známa, patří také řada návrhů zmiňované Asociace soukromého zemědělství ČR. Pomineme-li požadavek na zastropování dotací, k němuž není v ČR politická vůle (dříve či později ale musí nastat, například v souvislosti s postupnou integrací Ukrajiny do EU), zůstává celá řada konkrétních podmínek dotací v podobě takzvaných preferenčních kritérií. Ta často zvýhodňují velké průmyslové zemědělské podniky, které pak ubírají finanční prostředky podnikům na bázi rodinných farem. Legitimní je také požadavek na zvýšení podpor začínajícím zemědělcům, tady je ale třeba jako další podmínku k zahájení činnosti mít pro začínající podnikatele k dispozici alespoň nějakou zemědělskou půdu. Uvažovat lze také o změnách v dani z nemovitostí u zemědělské půdy, respektive o její snížení tam, kde jde o ekologicky cenné lokality, z nichž nemají na nich hospodařící zemědělci žádný komerční prospěch. Pokud se týká požadovaného nedanění zemědělských dotací, pak lze uvažovat pouze o některých opatřeních a položkách, neboť není pravda, že země EU nedaní dotace vůbec.
Nejspornější je požadavek na podporu zaměstnanosti na venkově prostřednictvím slev na sociálním pojištění. To je totiž ze své podstaty sociální platba, která není plně v gesci Ministerstva zemědělství, a pokud by se taková podpora zemědělců v avizované výši 2 miliard korun měla uskutečnit, musela by mít nějaké „zemědělské parametry“. I proto je důležité o zlepšení podmínek pro tuzemské zemědělství především jednat. Na ulici se problémy nevyřeší, tam na ně lze jen upozornit.
