Případ se stal v jiné tramvaji. Pětku jmenuji, protože se v ní nestal. Zabránil jsem tak peticím, které by podepisovali cestující každé tramvaje. Že v jejich tramvaji stát nikoho nesleduje, že demokracii mají zaručenu i cestující v zadním voze, co všude nebývá, že každý může jet, kdy chce a kam chce, že může sedět nebo stát, ne jako ve starých, nedemokratických tramvajích, kde někdo seděl, někdo visel a ostatní se třásli.
Demokracie není součet velkých vznešených slov, jichž není mnoho, například spravedlnost, zákon, svoboda, nýbrž součet malých, ba nepatrných událostí mezi občany a státem, jichž je nekonečný počet. To znamená, že demokracie se nevyhlašuje zvučnými slovy, nýbrž se obyčejně žije, aniž by občané její blahodárnosti povšimli. Demokracie má svou váhu, když není. Když je, nikdo se o ni nestará, což dává demokracii šanci, jak zmizet, aby si jí lidi začali zas vážit. V tramvaji číslo pět je to jinak. V koutku tam sedí rozmrzelá paní, pod hustým obočím očka, která kontrolují prostor. K tyči s jízdenkami přistupuje elegantní dáma, platební kartou šťourá ve strojku, namátkou tiskne tlačítka, strojek pípá, ale nic nevydává.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
