Rozhodnutí české vlády pozastavit mezivládní konzultace se Slovenskem přineslo velký rozruch. Nepřekvapivě vykrystalizovaly dva silné proudy: ti, co rozhodnutí podporují, a ti, co jej silně kritizují. Jeden z hlavních argumentů kritiků spočívá v odkazu na společnou česko-slovenskou historii a zejména na naše dlouhodobé nadstandardní bilaterální vztahy.
Jeden z nejzvučnějších protagonistů tohoto proudu je bývalý prezident republiky Václav Klaus, jenž po návštěvě u slovenského premiéra Fica pronesl tato slova: „Česko-slovenské vztahy jsou něco, co je základem vztahů našich dvou národů, nesmí být žádnou konkrétní politickou reprezentací poškozeny.“ Klaus, ač bořitel společného státu, akcentuje již klasický – od poloviny 19. století přítomný – argument o sounáležitosti českého a slovenského národa. Věty níže představují pohled autora absentujícího reminiscence na společný stát.
Za chvíli to bude 200 let od doby, kdy čeští a moravští intelektuálové (a přední politické persony) přicházeli s myšlenkami o vybudování společného státu Čechů a Slováků. Ten nakonec vznikl a existoval téměř po celé dvacáté století; za tu dobu se však ukázalo, že idea čechoslovakismu – termín, jenž „masarykovci“ vymysleli – je (zcela) mylná. Ovšem se zdá, že pořád určitá část společnosti se přiklání ke Klausově tvrzení o základním vztahu mezi Čechy a Slováky. Mělo by však Slovensko být naším základním partnerem?
Pominu stávající situaci, kdy Česko plní roli loajálního člena západního bezpečnostně-politického společenství, zatímco Slovensko se minimálně rétoricky ocitá na prahu SLOVEXITU – to se však v závislosti na vládnoucí většině může pohnout jak jedním, tak druhým směrem. Na socioekonomické rovině se ukazuje, že pro Česko určitě není Slovensko klíčovým partnerem: na Slovensko vyvážíme „pouze“ cca 10 % zboží – srovnejme s cca 30 % u Německa. Slovenský trh je pouze o pár procentních bodů atraktivnější než trh polský nebo rakouský – těžko řekneme, že by to byl trh pro českou ekonomiku stěžejní. Vzhledem ke vztahu s německým trhem, resp. ekonomikou, se dokonce uvažuje o Česku jako o 17. spolkové zemi. Preference a důraz na jadernou energetiku nás zase pojí primárně s Francií. Bezpečnostní záruky a spojence najdeme výhradně v prostoru na Západ od nás. A tak to je téměř se vším, co je pro Českou republiku významné.
Co se tímto snažím říct?
No jednoduše to, že nedává smysl plýtvat energii na budování určitých „nadstandardních“ vztahů se Slováky, když jsou v Evropě, resp. EU, státy nám daleko bližší. Budoucnost českých mezinárodních vztahů tkví zejména v úzké spolupráci se zeměmi v celém evropském prostoru – s jedněmi kooperace na tomto, s druhými na něčem jiném. Posléze lze v EU, tj. zejména na Radě EU či Evropském parlamentu, tyto rozličné, avšak v jádru pevné vztahy zužitkovat. K čemu pak je jeden nadstandardní vztah se státem (pod)průměrně nám blízkým, se kterým nesdílíme své základní zájmy?
Netruchleme nad koncem abnormálního a vzhlížejme k vytváření nových, ekonomicky a strategicky výhodnějších vztahů. Jen se podívejme na Polsko a to, jak pod Tuskovým vedením usiluje o nakopnutí politiky Výmarského trojúhelníku. Se Slovenskem sice máme mnoho hezkých vzpomínek, ale nadešel čas se posunout dále: tam, kde slunce zapadá ještě o trochu později.
