O vstup Česka do NATO se doma nejvíce zasloužili tehdejší prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus. Oba prošli názorovým obratem, ovšem opačným směrem. Klaus dlouho alianční spojenectví hájil a podporoval vstup Ukrajiny do NATO a EU. Od anexe Krymu jasně projevuje pochopení pro Putinovu optiku vidění světa.
Pád „železné opony“ v roce 1989 vyvolal euforii konce studené války, což se promítlo do pacifistických nálad nekonečného míru a odzbrojování. Této vidině zpočátku podlehl i československý prezident Václav Havel, jenž ještě v roce 1990 vyzýval k rozpuštění Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance, nebo k jejich transformaci.
Havlův obrat
Tyto pacifistické představy měly kořeny v chartistickém hnutí, jenže vyznívaly příliš idealisticky. Varšavská smlouva se v roce 1991 skutečně zhroutila, ale obranný alianční pakt vydržel. Rozpad Sovětského svazu naopak narušil rozsáhlé odzbrojovací plány a vyvolal touhu zemí východního bloku po členství v NATO.
Prezident Havel diametrálně změnil názor a spolu s polským protějškem Lechem Wałęsou patřili mezi největší tahouny rozšíření Aliance. V březnu 1996 Česká republika jako první z kandidátských zemí předala dokumenty k zahájení dialogu o přijetí. V červenci 1997 summit NATO v Madridu nabídl členství České republice, Maďarsku a Polsku. Klausova vláda zahájila přístupové rozhovory.
Oficiálním členem NATO se Česko stalo 12. března 1999 se všemi bezpečnostními zárukami. Jak komentoval vstup do Aliance tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus?
„Stáváme se součástí pevného svazku demokratických států z obou břehů Atlantiku, jehož posláním je obrana svobody, demokracie a lidských práv. Stáváme se součástí Severoatlantické aliance, která ve studené válce zvítězila nad komunistickým nebezpečím a která je i do budoucna hlavním garantem stability a bezpečnosti – a to nejen na našem kontinentě, ale i v celém světě,“ prohlásil.
Klaus „slaví“ s Ficem
Letos si připomínáme 25. výročí vstupu do NATO. Zatímco česká reprezentace si tyto chvíle připomíná se spojenci a tehdejším americkým prezidentem Billem Clintonem, Klaus odcestoval na návštěvu Bratislavy. Vyslovil zde podporu premiéru Ficovi, jehož země se kvůli okázalému příklonu k Moskvě ocitá v mezinárodní izolaci.
Klaus ostře odsuzuje rozhodnutí Fialovy vlády zrušit společná mezivládní jednání, když poslední kapkou byla počínající normalizace vztahů slovenské vlády s Ruskem po schůzce ministrů zahraničí Juraje Blanára a Sergeje Lavrova.
Robert Fico s maďarským kolegou Viktorem Orbánem se dostávají do širší mezinárodní izolace. Francie nepozvala zástupce obou zemí na telekonferenci ministrů zahraničních věcí a obrany evropských zemí, Spojených států a Ukrajiny. Důvěra v prokremelskou pátou kolonu je na bodu mrazu, což je pro Klause naopak impuls k projevení solidarity.
Co se stalo s bývalým politikem, jenž dříve považoval vstup do NATO za záruku bezpečnosti, svobody a demokracie? Tento étos mu vydržel po celou dobu jeho působení v úřadu hlavy státu, kdy se profiloval jako prozápadní prezident. Připomeňme si některé jeho postoje.
Podporujeme zájmy Ukrajiny
V červnu 2005 navštívil prezident Klaus Kyjev a podpořil Ukrajinu v jejím zájmu o integraci do západních struktur.
„Chci Vás ujistit, že Česká republika podporuje myšlenku perspektivního členství Ukrajiny v NATO i v Evropské unii. Pokládáme to za logické završení pozitivních změn, které ve Vaší zemi probíhají, za garanci pevného zakotvení Ukrajiny v dnešním světě,“ uvedl tehdy.
V roce 2008 podporoval záměr Topolánkova kabinetu vybudovat na našem území americký radar. Tento projekt vyburcoval k masivnímu odporu místní putinovce zastřešené kryptokomunistickou iniciativou Ne Základnám.
„V mé zemi se o tom vede vážná debata. Ale čím silnější je ruský odpor, tím lehčí je získat pro to podporu v České republice. Náš vzkaz pro Rusko zní: Je to jen naše věc,“ vzkázal Klaus odpůrcům radaru v rozhovoru pro deník The Washington Times.
V březnu 2009 publikoval prezident Klaus esej při příležitosti deseti let od vstupu do NATO. Vyslovil v něm přání, aby Severoatlantická aliance zůstala i pro další desetiletí zárukou bezpečnosti České republiky, Evropy i stability ve světě.
„Byli jsme svědky toho, jak agresivní totalitní komunistický systém tváří v tvář odhodlání a připravenosti Západu bránit svobodný svět postupně ztrácel politickou iniciativu, aby se nakonec, neschopen ekonomické a vojenské soutěže, sám zhroutil. Pro nás, bývalé satelity sovětského impéria, se tím otevřela cesta k návratu mezi svobodné a demokratické státy Evropy,“ připomněl.
Rozšíření NATO do střední Evropy jsme jeho slovy považovali za „rozhodující garanci změn, které v našem regionu proběhly počátkem devadesátých let“.
Klausův obrat
K razantní změně Klausova názoru došlo krátce po ruské anexi Krymu a Donbasu. „Rozeštvání Ukrajiny, rozehrání této karty, v žádném případě nezpůsobil Putin, to způsobili naši soudruzi v západní Evropě a ve Spojených státech,“ reagoval na přednášce v pražském Kongresovém centru v dubnu 2014.
„Svržením Janukovyče se nacionalistický západ země chopil výlučné politické moci a snaží se o přervání tradičních dlouholetých vazeb Ukrajiny na Rusko a o výlučnou orientaci na Západ, na EU a USA,“ mýlil se tehdy Klaus. Stejná demagogie by se dala napasovat na pád komunistického režimu v roce 1989.
Klaus v poslední době přitvrzuje. Nehorázných výroků se dopustil v Salónu Echo. Napadl Ukrajinu, že byla před válkou „failed state“, nejméně úspěšný postsovětský stát. Podle něj se nemáme bavit o tom, co se stalo před dvěma lety (tedy zahájením ruské invaze), ale je nutné analyzovat, co se dělo na Ukrajině a v regionu před vypuknutím války.
„Češi, zamindrákovaní, že se nevzpouzeli v roce 1968, tak teď jsou nejfanatičtějšími podporovateli Ukrajiny, protože 'ta jim to teď dá, těm Rusákům, za nás. A já to považuji za největší podvod od všech Černochových a Řehků, a já nevím koho mám ještě jmenovat. Tenhle způsob uvažování, to je největší podvod, který se tady pokusme nešířit a naopak se s ním racionálně utkat.“
To už je rétorika na úrovni neostalinisty Josefa Skály. Nelze než se ptát, kde se v někdejším podporovateli spojeneckých svazků a členství Ukrajiny v NATO a EU a jeho přívržencích bere tolik neskrývané nenávisti, a co ji způsobuje. Nemůže se potom vztekat, když je označován za šiřitele ruské propagandy.
