Osmdesát osobností veřejného života vyzvalo peticí vládu ČR a prezidenta naší republiky k odklonu od našeho proizraelského postoje. Jde jim o to, že podle nich jsou izraelské odvetné vojenské operace v Gaze prý vážným porušením pravidel mezinárodního práva, způsobujícím rozsáhlou humanitární katastrofu. Nemohu se ubránit dojmu, že se autoři petice nechali emocionálně unést propalestinskou propagandou, která se šíří zejména v zemích západní Evropy. Vím, že historické paralely nemusí být vždy přesné, přesto se jedné dopustím. Představme se situaci na konci druhé světové války – vybombardovaná německá města, v nichž trpí civilní obyvatelstvo. Humanitární katastrofě by prý mohlo pomoct vyjednávání se stále vládnoucí stranou NSDAP a okamžité ukončení vojenských operací. Absurdní? Ano, ale o nic moc méně než dnes v Gaze.
Mezinárodní společenství dlouhá léta řeší palestinskou otázku tím, že posílá do Gazy materiální a finanční pomoc. Týká se to nejen OSN, ale i EU. V pořádku, jen je třeba vědět, kde konkrétně ta bohulibá pomoc končí. Civilní palestinské obyvatelstvo v Gaze přijalo fakt, že jim vládne teroristická organizace Hamás, která měla a stále asi má kontrolu mimo jiné i nad distribucí pomoci. Jak nedávno vyšlo najevo, několik desítek lidí, kteří pracovali pro organizaci humanitární pomoci OSN, se přímo podílelo na útoku Hamásu na Izrael. Přestože po dlouhá desetiletí podporoval Gazu nejvíce sousední stát Izrael. Zásoboval Gazu pitnou vodou, energiemi… a řada gazských obyvatel pracovala v Izraeli. A přesto Hamás cynicky naplánoval a provedl bezprecedentní útok na Izrael 7. října 2023. Šlo o bestiální vraždění civilistů podobné tomu, které prováděli nacisté vůči Židům ve druhé světové válce. A zcela vědomě a cíleně unesli i desítky Izraelců včetně žen, dětí a starých lidí do svých tunelů pod obytnými zónami v Gaze. Rozsáhlá síť tunelů byla dlouhá léta budována právě pro tento účel. Vchody do tunelů jsou záměrně situovány pod nemocnice, školy a jiné veřejné prostory.
Akceptovat současný stav by znamenalo přistoupit na vydírání agresora. Ten používá za živé štíty nejen rukojmí z Izraele, ale i Palestince, kteří žili a žijí v Gaze. Je smutné a skličující vidět obrázky lidského utrpení. Ale víme, kdo přesně na ten či onen cíl útočil? Pro Hamás je důležitý ten emocionálně vyšponovaný mučednický narativ, který máme chápat tak, že zlý Izrael nám ubližuje. Hamás (stejně jako libanonský Hizballáh) je podporován a motivován Íránem, který prohlašuje, že Izrael musí zmizet z mapy světa. Blízký východ je třaskavý region s mnoha příběhy, plný animozit a s velmi košatou historií. Izrael má smlouvy o spolupráci s Egyptem, Jordánskem, Spojenými arabskými emiráty, Marokem a Bahrajnem. A v jednání byla i nová dohoda se Saudskou Arábií. To se nikterak nezamlouvá Íránu. V bojích proti izraelským vojenským silám stojí nejen příslušníci Hamásu, ale i další teroristické bojůvky z oblasti, jako jsou mučedníci Al-Aksá nebo Brigáda národního odporu a další, které se účastnily bojů i v Afgánistánu, Iráku, Jemenu a Sýrii. Akce Hamásu podporují i jemenští Húsiové, šíitská polovojenská organizace, která podniká pirátské útoky na mezinárodní obchodní lodě v Rudém moři.
Česká zahraniční politika vůči Izraeli je konzistentní, má kořeny již v masarykovské éře. T. G. Masaryk byl na návštěvě židovských osad v okolí Jeruzaléma již v roce 1927, kdy Židé žili na území britského protektorátu Palestina. Byla to historicky první návštěva hlavy státu v židovských osadách na území dnešního Izraele. Masaryk stál u zrodu pouta mezi námi a Izraelem. Navázal tím na svůj hrdý občanský postoj v období hilsneriády na přelomu 19. a 20. stol. Židovskému státu jsme pomohli i po roce 1948, kdy byl Izrael uznán jako samostatný stát a ihned čelil arabské agresi. Pak nastala čtyřicetiletá mezera v našich vztazích, kdy jsme byli ve vazalském postavení sovětského satelitu. Na masarykovskou tradici navázal prezident Václav Havel a nepřerušili ji ani jeho nástupci.
Zejména v Evropě znovu ožívají projevy vulgárního antisemitismu. Útok na Izrael je útokem i na nás, na naše judaisticko-křesťanské kořeny, ke kterým se naše civilizace hlásí. Znovu opakuji, že nelze zaměňovat role oběti a viníka, že nelze měnit pořadí příčiny a následků. Signatáři petice osobností toto bohužel dělají. Považují aktivní obranu Izraele, který se snaží oslabit Hamás a osvobodit rukojmí, za údajnou genocidu Palestinců a nepřijatelné porušování mezinárodního práva. To je bohužel jednobarevná, zavádějící verze příběhu. Věřím, že netuší, že nevědomky slouží antisemitským silám. Za genocidu lze právem považovat projevy islámského terorismu, který popírá elementární úctu k lidskému životu. Izraelská armáda neútočí na civilní cíle. Civilní oběti v Gaze jsou primárně obětmi Hamásu.
Je důležité se ptát, co bude dál. Palestinský stát na území dnešního Pásma Gazy. Proč ne. Samostatný stát Palestina však odmítli Arabové již v roce 1948. Kdo by dnes takový státní útvar spravoval? Hamás? Organizace OSN? Liga arabských států? Okupující Izrael? Organizace pro osvobození Palestiny? Izrael a arabské státy to nechtějí, OSN a OOP to neumí a Hamás to být nemůže. Tak kdo tedy, jak a kdy? Palestinská otázka není sjednocujícím tématem v arabském světě. Nikdy se neshodnou Saudská Arábie s Íránem atd. Před vynášením kategorických soudů je důležité důkladně zmapovat současnost a její příčiny, nastudovat minulost a nalézat východiska řešení dnešní fatální krize, kterou vyvolal atak na Izrael ze 7. října 2023. Blízký východ v sobě skrývá potenciál globálního konfliktu. Je třeba si vybrat, na čí straně stojíme, i s tím vědomím, že klíčový hráč dnešního napětí Írán je spojenec Ruska a Číny.
Izrael je plně demokratickou zemí (prosperující a fungující, v níž si lidé svůj úspěch tvrdě odpracovali). Po 7. říjnu loňského roku vznikla 11. 10. 2023 válečná vláda Izraele. Tvoří ji předseda Benjamin Netanjahu, opoziční lídr Binjamin Ganc (aliance Státní tábor), bývalý ministr obrany a náčelník Generálního štábu izraelských ozbrojených sil a současný ministr obrany Jo´ava Galanta. Ihned po vypuknutí konfliktu a ustavení této válečné vlády vydaly ostatní opoziční strany společné prohlášení, že v tomto válečném stavu dočasně neexistuje dělení na koalici a opozici, důležitá je nyní obrana židovského národa a Státu Izrael. K předsedovi izraelské vlády můžeme mít mnohé oprávněné výtky, ale nelze odpovědně tvrdit, že dnešní sebeobranné izraelské operace na území Gazy jsou projevem osobní svévole Benjamina Netanjahua. Taková tvrzení jsou zavádějící a nemoudrá. Přirovnávat Netanjahua k Erdoganovi, Orbánovi či Ficovi je mírně řečeno hloupé.
