Nález Ústavního soudu, který koncem letošního ledna vyhlásil jeho místopředseda Vojtěch Šimíček, vejde do dějin našeho ústavního soudnictví. Zdaleka v něm totiž nešlo jen o to, jestli loni na jaře vládou prosazená úprava štědrého valorizačního mechanismu penzí platí, nebo ne. Ve hře byla celá řada obecnějších záležitostí.
Pro mě – jakožto neprávníka, ale politologa – jsou nejzajímavější dva momenty. První je ten, jakým způsobem se soud vypořádal s otázkou opozičních obstrukcí, které doprovázely nejen tento zákon. Právě v posledních dvou letech, při cirkusech pořádaných principály Babišem a Okamurou, vyvstala do popředí otázka, kde je hranice mezi právem parlamentní většiny vládnout a ohledem na menšinu. Ústavní soud nyní jasně řekl, že to, co Babiš, Okamura a jejich fámulové při obstrukcích provozují, má se svobodnou politickou soutěží a diskusí společného jen pramálo. Jinými slovy, že takto práce opozice vypadat nemá.
Ačkoli to tak nevypadá, je to jedno z nejdůležitějších konstatování Ústavního soudu, jehož posláním je chránit ústavnost. Tímto nálezem dává šanci, aby lidé do budoucna neztratili důvěru v Parlament jakožto klíčový institut svobodné společnosti. Soud argumentoval z pozice Babišem tolik vzývaného zdravého rozumu – řeční-li někdo desítky hodin o ničem, zdravý rozum nám říká, že si nemůže stěžovat, že neměl prostor na vyjádření.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
