Evropská média před dvěma týdny přišla s titulky, že hrozí, že Evropskou unii povede maďarský premiér Viktor Orbán, kterého velká část představitelů Unie nemá příliš v lásce. Teoretickou možnost, že Orbán stane v pozici předsedy Evropské rady, při tom rozpoutal současný držitel této pozice.
Evropanům málo známý belgický expremiér Charles Michel si totiž spočítal, že potřetí již do funkce, která znamená zejména předsedání oficiálním evropským summitům, nominován nebude. Rozhodl se proto za svou valonskou, tedy belgickou liberální stranu MR kandidovat do Evropského parlamentu. To by byl logický krok, který by asi nikomu nevadil, kdyby červnové evropské volby nepředcházely o několik měsíců podzimnímu výběr nového šéfa Evropské rady. Jenže, kdyby byl Michel velmi pravděpodobně evropským poslancem zvolen, přišel by o mandát v Evropské radě.
Maďarské předsednictví
Na jeho místo by šéfové vlád unijních států, kteří tvoří Evropskou radu, museli vybrat na několik měsíců náhradníka. Nového předsedu by vybírali kvalifikovanou většinou. Kdyby se jim to nepovedlo, mohl by skutečně nastat scénář, kdy by evropským summitům dočasně předsedal Viktor Orbán. Jeho země se totiž ujme prvního července předsednictví v Radě EU, což je orgán, v jehož rámci se scházejí a rozhodují ministři členských států v jednotlivých rezortech. Podle usnesení Evropské rady totiž při neobsazení funkce předsedy na jeho místo dočasně nastupuje právě premiér předsedající země.
Obava z ryze teoretického Orbánova vedení evropských summitů, které se navíc v povolebním létě asi ani neuskuteční, vedla nejenom k hledání možnosti, jak změnit pravidla, ale také ke kritice Charlese Michela, že chce utéct od odpovědnosti dříve, než mu skončí celý mandát v čele Evropské rady. Michel tlaku nejprve odolával, ale v pátek na účast v evropských volbách rezignoval.
Ursula obhajuje
Epizoda s možností, že „Evropu“ povede Orbán, tím skončila, ale v Unii se už vedle toho naplno rozjel důležitější souboj o budoucí definitivní obsazení tří nejvyšších unijních funkcí. Po červnových volbách se bude logicky nově obsazovat i funkce předsedy Evropského parlamentu, kterou nyní vykonává Malťanka Roberta Metsolová, jež patří k dosud největšímu poslaneckému klubu, středopravicové a prointegrační Evropské lidové straně (EPP). Následně se během podzimu ustaví i nová Evropská komise a vybere se jak šéf Komise, tak už zmiňovaný předseda Evropské rady. Do kvarteta velkých unijních „zvířat“ se většinou při licitaci, který evropský politický proud je obsadí, počítá i funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, což jakýsi unijní „ministr zahraničí“. Tím je nyní španělský socialista Josep Borrell.
Teoreticky by o rozdělení těchto funkcí měl rozhodnout hlavně výsledek evropských voleb. I proto některé eurostrany opět do voleb vyberou tzv. spitzenkandidáty – celoevropské volební lídry. Spitzenkandidát celoevropského vítěze voleb by následně měl stanout v čele Komise. Takový postup by si přály federalistické politické proudy a většina v Evropském parlamentu. V praxi se ale tento princip porušil již po minulých volbách a nikde není psáno, že se to nebude opakovat.
Největší šanci na to, aby stanula opět v čele Komise, má aktuálně její současná předsedkyně, německá křesťanská demokratka Ursula von der Leyenová, která má v nejbližších dnech oznámit opětovnou kandidaturu a stát se velmi pravděpodobně spitzenkandidátkou evropských lidovců. Ti by měli podle aktuálních průzkumů, přes očekávané posílení stran kritických k integraci, evropské volby vyhrát a stát se nejsilnějším klubem v budoucím Evropském parlamentu. V tuto chvíli to také vypadá, že by si většinu v Evropském parlamentu mohla udržet trojice evropských lidovců, socialistů a liberálů, takže by si tyhle tři stranické rodiny mohly opět rozdělit všechny čtyři klíčové pozice v EU, ačkoli k integraci kritické strany napříč Evropou věří, že tomuto scénáři dokáži zabránit.
Dragi z nouze
Teď tolik skloňovaná funkce předsedy Evropské rady by měla nejpravděpodobněji připadnout evropským socialistům, kteří ale zatím nemají jasného favorita. Jejich dlouhodobý favorit portugalský premiér Costa se totiž doma zapletl do korupčního skandálu a jeho naděje tím výrazně poklesly. Další socialistické hlavy států chtějí asi spíše zůstat v domácí politice jako Španěl Pedro Sánchez nebo nejsou volbou celé socialistické rodiny, jako v případě dánské premiérky Mette Frederiksenové, která doma dělá na levici dost razantní politiku omezování migrace. Všichni nejsou u socialistů nadšení ani z finské expremiérky Sanny Marin, jež se celoevropsky proslavila záběry z párty, a tak se spekuluje o možné nominaci nestraníka a italského expremiéra Mario Dragiho, který už má i zkušenosti s vedením Evropské centrální banky.
Definitivní rozhodnutí ale stejně začnou padat až po červnových výsledcích evropských voleb.
